Vargtimmen
Hour of the Wolf
Hodina vlka
Režie:
Ingmar BergmanScénář:
Ingmar BergmanKamera:
Sven NykvistHudba:
Lars Johan WerleHrají:
Max von Sydow, Liv Ullmann, Gertrud Fridh, Georg Rydeberg, Erland Josephson, Naima Wifstrand, Ulf Johanson, Gudrun Brost, Bertil Anderberg, Ingrid Thulin (více)VOD (1)
Obsahy(1)
V prvním filmu ostrovní trilogie (Hodina vlků, Hanba, Náruživost), natočené na ostrově Fårö, se střetávají pozitivní a negativní síly, které se složitě přelévají v partnerském vztahu duševně nemocného malíře Johana (Max von Sydow) a jeho těhotné ženy. Zemitá Alma (Liv Ullmannová), prozářená vnitřním jasem a cele oddaná svému muži, bývá označována za jednu z nejkrásnějších ženských figur v Bergmanově filmografii. Její celistvá osobnost, kypící tělesným i duševním zdravím, napájená archetypální silou mateřství, se bytostně brání temnotám manželova vnitřního světa. Cit jí však velí sdílet s ním jeho úzkostné chiméry, a tak se nechá vtáhnout do Johanovy chorobně rozjitřené imaginace. Tam však už ztrácí svou světskou sílu a nedokáže muže uchránit před ničivými běsy. Po jeho zmizení zůstane Alma na ostrově sama, v očekávání dítěte, které se ovšem v Bergmanově filmu už nenarodí. Naděje, naznačovaná na začátku filmu v rozkvetlém stromu, se na jeho konci vytratila: Almu zastihujeme sedící pod holou kostrou stromu. V Bergmanových filmech bývá často mateřství upřeno právě těm hrdinkám, které jsou k němu svou přirozeností nejvíc disponované. A naopak ty, které jsou dětmi obdařené, k nim nenacházejí blízký vztah. (oficiální text distributora)
(více)Videa (1)
Recenze (137)
Téma šílenství naťuknuté zvnějšku a v širších souvislostech např. ve filmu Jako v zrcadle se tu mění v pád do temnoty lidské duše, žánrově prostou historku o jednom zešílení. Rámec vyprávění je postavený na nekomplikovaném "dle deníku malíře", druhým vypravěčem je pak malířova žena... a vzhledem k tomu, že jedním z ústředních motivů filmu je mentální i fyzické podobání se dlouholetých partnerů, ocitá se divák na lopatě nespolehlivých vypravěčů. A ti s ním vymetou skutečně hromsky. Co je skutečnost a co chorobný sen nelze dost dobře určit, protože není u koho hledat pevný horizont. Jeden drastický výlev stíhá druhý, zvuk skřípe a rve uši. Bergman pálí ze všech hlavní, největší kalibr je totálně zexpresivnělá vizualita a právě sžíravá audio stopa. Hodina vlků není ničím víc než bizarním pokus navodit v divákovi dojem ztráty vlastního horizontu vnímání. Kde je hranice reality a začíná noční můra? Hledat v tomto filmu nějaké hlubiny smyslu je zbytečné, je to velice nedějový a na vybroušené formě postavený existenciální horror, neustávající obrazové blití ztýrané mysli malíře a jeho ženy. Žádné umění pro umění, avšak už vůbec ne film pro blby. Spíš esteticky radikální záchvat obrazotvornosti a na Bergmana dost nesdílný a nic neřešící snímek. Ale sejmul mě jak smečka vlků v bílé pustině. ()
Umelecko-surreálne dielo s hypnotizujúcim účinkom. Obyčajne takéto filmy moc nevyhľadávam, prípadne musím mať na ne náladu, ale I. Bergman ma vždy niečím dostane, niečím vlastným a tak výrazným, že celkový dojem razom letí do výšin. V tomto prípade je to neskutočne chladne depresívna atmosféra, z ktorej ma mrazilo ešte aj v kostiach. 75/100 ()
Jednoduše___Bergman si podobný styl vyprávění ve své době již mohl dovolit. Jeho zhmotnění imaginární reality je hodno jen podobně zkušených tvůrců. Složitě___Umělec. Necítí se tak, ale v hloubi duše mu dělá velmi dobře, když si to o něm lidé šeptají. Jeho forma umění ho ovšem ničí. Postavy v jeho obrazech ožívají, aby mu připomněly, proč vlastně vznikly. Nechtěný pohled na vlastní nejtemnější potřeby musí dovést k šílenství každého. Umělcova žena___Promlouvá s divákem. Postupně usychající krása je nakonec plně pohlcena černou hodinou. Vzdoruje všemožnými způsoby, ale vlků je hodně. Zahlcují ji slovy, ve kterých není nic, jen prázdnota. Alma bojuje o znovunaplnění smyslu svého života. Dítě___Bergmanův nevyřčený happy end, i když použít tento výraz je v tomto případě skoro až nevhodné, ale jelikož mne režisér i v tomto filmu místy upřímně rozesmál, tak neodolám. Osobně bych to za horor nepovažoval, v žádném případě jsem se nechtěl "bát". Namísto strachu divák dostane notnou dávku těžkého psychologického dramatu, který je podpořený vynikajícím psychedelickým hudebním doprovodem v nejvypjatějších scénách. ()
Moj prvy Yngmar Bergman a hned viem, ze ide o genialny film, ktorym Yngmar Bergman dokazal, ze pravom patril a patri medzi najvacsich a najlepsich reziserov svetovej kinematografie. A kludne znesie porovnanie s takymi velikanmi ako Welles, Hitchcock. Vysoko vyzdvihujem desivy svet prizrakov a dusevnych poruch nemocneho maliara, dalej jeho zena, ktora s nim ostava, a ktora s nim zdiela tieto chimery, sa neodvratne postupne dostava do chorobneho sveta predstav, ktore rozhodne zanechaju hlboku stopu na jej dusi. Vysoko hodnotim genialnu pracu reziserskeho maga Yngmara Bergmana, ktory dokazal, ze sa filmu jednoznacne rozumie. Dalej vysoko hodnotim atmosferu ostrova Faro, ktora ma kuzlo aj po 45 rokoch. A Vargtimmen ma hodne priesah do hororu, co je pre mna len dobre. Horory mam totiz rad. 100 % ()
Galerie (21)
Photo © Svensk Filmindustri (SF)
Zajímavosti (6)
- Do tohoto filmu Bergman promítl některé své skutečné posedlosti jako např. loutkové divadlo, obličeje nasvícené svíčkou či Mozartovu hudbu. (ClintEastwood)
- Režisérova partnerka a múza Liv Ullmannová byla skutečně těhotná a během natáčení Ingmarovi porodila dceru Linn. (Zdroj: Letní filmová škola)
Přepsáno v lednu 2019. Hodina vlků je sugestivní zhmotnění nočních můr Ingmara Bergmana. Schizofrenie je odtajňována v postupném výkladu karet psychoanalytického hledání. Vnitřní běsi nabývají skutečnějších podob, bariéra mezi dvěma světy odlišného bytí byla rozbita v nespavosti a tísnivým pocitem beznadějné osamělosti. Bergman vydává představy na cestu vlastního sebepoznání, nalézá spojitost se svým tvořením. Běsi trpělivě zvyšují svou moc nekompromisně, lstivě a nenasytně. Ponurost lidské duše nezadržitelně stravuje svého nositele v odevzdanosti a podlehnutí. Obrazy nabízí surrealistické vize vnitřního boje trýzněné mysli umělce. Působivé v atmosféře beznadějné neodkladnosti a nezvratnosti cesty. Středem zájmu bujných vnitřních běsů je Johan Borg (velmi dobrý Max von Sydow), uznávaný malíř na letním pobytu. Tvorba je niterním puzením, vyhladovělým z vlastního strachu a touhy a touží se rozlétnout všemi směry a do každého koutu možného nalezení intimního míru. Existenciální tíže nenabízí žádné rozhřešení, jen je a vyvolává hrůzu. Body ztrácejí svá pevná místa hodnot, nejistota ničí možný náznak bezpečí. Smysl pro skutečnost je nestabilní, orientace zabloudila v nejtemnějším koutě zrádného labyrintu pochybností mysli. Umění je jediným místem pocitu svobody a chvilkového uvolnění. Hlavní ženskou postavou je Alma Borg (velmi zajímavá Liv Ullmann), Johanova oddaná manželka. Štěstí je jen zdáním, prvky nervozity se dostavují s uvědoměním si nenápadně rozrůstající se psychické nestability svého protějšku. Boj je nutností ve známých představách naplnění partnerského soužití. Láska je bezbřehá, pochopení je nedokonalé a ve své podstatě i nemožné. Výraznou postavou je baron von Merkens (působivý Erland Josephson), principál rozvášněných běsů, lačných po své nové kořisti. Je vytrvale přizpůsobivý ve svém plnění zadaného úkonu s hrdou důstojností a aristokratickou převahou. K předním postavám patří Corinne von Merkens (sebevědomá Gertrud Fridh), baronova manželka s ironickým nadhledem nad průběhem událostí. Pobaveně se vysmívá a koketně pokouší pozornost. Důležitou postavou je Lindhorst (skvělý Georg Rydeberg), nejschopnější hlas pokušení a pochybností. Láká, nařizuje, vábí, manipuluje, určuje a vynáší konečný ortel. Z dalších rolí: symbolická postava postupného ztrácení kontroly nad realitou, kdy vše ztrácí svůj původní význam (působivá Naima Wifstrand), poťouchle dotěrný posměváček Heerbrand (Ulf Johanson), lačná stará baronka von Merkens (zajímavá Gudrun Brost), nevášnivější i nejrozporuplnější připomínka minulosti Veronica Vogler (působivá Ingrid Thulin), plačtivý baronův bratr Ernst von Merkens (Bertil Anderberg), či chlapec ze zatmění mysli (zajímavý Mikael Rundquist). Hodina vlků je sugestivním otevřením psychicky nestabilní podstaty lidské duše. Beznaděj osamělosti umělcovy duše je v zajetí strachu vnitřních běsů, není schopna hledat usmíření. Vše má své souvislosti, vše má své nezpochybnitelné právo a nároky. Obrazy využívají prostor a stísněnost k prohloubení účinku psychologického prožitku. Osobité zobrazení vnitřního světa. () (méně) (více)