Vargtimmen
Hour of the Wolf
Hodina vlka
Režie:
Ingmar BergmanScénář:
Ingmar BergmanKamera:
Sven NykvistHudba:
Lars Johan WerleHrají:
Max von Sydow, Liv Ullmann, Gertrud Fridh, Georg Rydeberg, Erland Josephson, Naima Wifstrand, Ulf Johanson, Gudrun Brost, Bertil Anderberg, Ingrid Thulin (více)VOD (1)
Obsahy(1)
V prvním filmu ostrovní trilogie (Hodina vlků, Hanba, Náruživost), natočené na ostrově Fårö, se střetávají pozitivní a negativní síly, které se složitě přelévají v partnerském vztahu duševně nemocného malíře Johana (Max von Sydow) a jeho těhotné ženy. Zemitá Alma (Liv Ullmannová), prozářená vnitřním jasem a cele oddaná svému muži, bývá označována za jednu z nejkrásnějších ženských figur v Bergmanově filmografii. Její celistvá osobnost, kypící tělesným i duševním zdravím, napájená archetypální silou mateřství, se bytostně brání temnotám manželova vnitřního světa. Cit jí však velí sdílet s ním jeho úzkostné chiméry, a tak se nechá vtáhnout do Johanovy chorobně rozjitřené imaginace. Tam však už ztrácí svou světskou sílu a nedokáže muže uchránit před ničivými běsy. Po jeho zmizení zůstane Alma na ostrově sama, v očekávání dítěte, které se ovšem v Bergmanově filmu už nenarodí. Naděje, naznačovaná na začátku filmu v rozkvetlém stromu, se na jeho konci vytratila: Almu zastihujeme sedící pod holou kostrou stromu. V Bergmanových filmech bývá často mateřství upřeno právě těm hrdinkám, které jsou k němu svou přirozeností nejvíc disponované. A naopak ty, které jsou dětmi obdařené, k nim nenacházejí blízký vztah. (oficiální text distributora)
(více)Videa (1)
Recenze (137)
Horor se vším všudy a bez jediné kapky krve nebo oživlé mrtvoly. Hrůza v každém okamžiku, jen stále větší. Proč? Protože něco podobného se možná odehrává „vedle u sousedů“. Nejsou to umělci ani nežijí na opuštěném ostrově. Třeba se jen mají stejně „rádi“ jako ti dva ve filmu, a proto splynou i s démony toho druhého. A jejich drama možná taky nemá „žádný“ konec, jako i tento film. Max von Sydow se role zhostil bravurně. ()
Bergman je maestro budovania atmosféry a majster estetického cítenia, na absolútneho génia Svena Nykvista píšem ódy v každom komentári, ale čo mám robiť keď ten chlap je "kameramanský Boh"!?! Hodina Vlkov je vizuálno- filozoficko- alegoricko- metaforicko- mrazivý silný zážitok. Berganove filmové rozjazdy sú síce dlhšie a možno menej záživné, ale druhá polovica je tak fenomenálna a "doritinakopávajúca" že plný počet je namieste! ()
Přepsáno v lednu 2019. Hodina vlků je sugestivní zhmotnění nočních můr Ingmara Bergmana. Schizofrenie je odtajňována v postupném výkladu karet psychoanalytického hledání. Vnitřní běsi nabývají skutečnějších podob, bariéra mezi dvěma světy odlišného bytí byla rozbita v nespavosti a tísnivým pocitem beznadějné osamělosti. Bergman vydává představy na cestu vlastního sebepoznání, nalézá spojitost se svým tvořením. Běsi trpělivě zvyšují svou moc nekompromisně, lstivě a nenasytně. Ponurost lidské duše nezadržitelně stravuje svého nositele v odevzdanosti a podlehnutí. Obrazy nabízí surrealistické vize vnitřního boje trýzněné mysli umělce. Působivé v atmosféře beznadějné neodkladnosti a nezvratnosti cesty. Středem zájmu bujných vnitřních běsů je Johan Borg (velmi dobrý Max von Sydow), uznávaný malíř na letním pobytu. Tvorba je niterním puzením, vyhladovělým z vlastního strachu a touhy a touží se rozlétnout všemi směry a do každého koutu možného nalezení intimního míru. Existenciální tíže nenabízí žádné rozhřešení, jen je a vyvolává hrůzu. Body ztrácejí svá pevná místa hodnot, nejistota ničí možný náznak bezpečí. Smysl pro skutečnost je nestabilní, orientace zabloudila v nejtemnějším koutě zrádného labyrintu pochybností mysli. Umění je jediným místem pocitu svobody a chvilkového uvolnění. Hlavní ženskou postavou je Alma Borg (velmi zajímavá Liv Ullmann), Johanova oddaná manželka. Štěstí je jen zdáním, prvky nervozity se dostavují s uvědoměním si nenápadně rozrůstající se psychické nestability svého protějšku. Boj je nutností ve známých představách naplnění partnerského soužití. Láska je bezbřehá, pochopení je nedokonalé a ve své podstatě i nemožné. Výraznou postavou je baron von Merkens (působivý Erland Josephson), principál rozvášněných běsů, lačných po své nové kořisti. Je vytrvale přizpůsobivý ve svém plnění zadaného úkonu s hrdou důstojností a aristokratickou převahou. K předním postavám patří Corinne von Merkens (sebevědomá Gertrud Fridh), baronova manželka s ironickým nadhledem nad průběhem událostí. Pobaveně se vysmívá a koketně pokouší pozornost. Důležitou postavou je Lindhorst (skvělý Georg Rydeberg), nejschopnější hlas pokušení a pochybností. Láká, nařizuje, vábí, manipuluje, určuje a vynáší konečný ortel. Z dalších rolí: symbolická postava postupného ztrácení kontroly nad realitou, kdy vše ztrácí svůj původní význam (působivá Naima Wifstrand), poťouchle dotěrný posměváček Heerbrand (Ulf Johanson), lačná stará baronka von Merkens (zajímavá Gudrun Brost), nevášnivější i nejrozporuplnější připomínka minulosti Veronica Vogler (působivá Ingrid Thulin), plačtivý baronův bratr Ernst von Merkens (Bertil Anderberg), či chlapec ze zatmění mysli (zajímavý Mikael Rundquist). Hodina vlků je sugestivním otevřením psychicky nestabilní podstaty lidské duše. Beznaděj osamělosti umělcovy duše je v zajetí strachu vnitřních běsů, není schopna hledat usmíření. Vše má své souvislosti, vše má své nezpochybnitelné právo a nároky. Obrazy využívají prostor a stísněnost k prohloubení účinku psychologického prožitku. Osobité zobrazení vnitřního světa. () (méně) (více)
Na rozdíl od Persony možná až zbytečně nejasná výpověď o jednoznačných motivech, kde Bergman na malém prostoru znovu zuřivě ukájí svou obrazotvornou vášeň. Znepokojující a fantazijní, ale přesto jakýmsi morbidním způsobem pravdivý příběh o duševním trýznění, o milostném soužití milujícího a tápajícího, který by si mělo devět z deseti zasnoubených párů před svatbou povinně pouštět, aby poznaly širší podstatu manželství. A to i přesto, že Hodina vlků je více uměleckou hororovou báchorkou než typickým, čistokrevným Bergmanovým intelektualismem. Tak jako tak, svou formální sílu a poselství si zachovává takřka plnohodnotně... 75% ()
90% - Co jsem mohl čekat od Bergmana, toho jsem se dočkal. Mistrné psychologické sondy, syrová atmosféra, filmařská kvalita.. Zde je film ale obohacen i o horrorové a thrillerové prvky, které jsou provedeny tu s šílenou (pozitivně míněno) hudbou, jinde zase s mrazivou a tichou samozřejmostí... Několik studených front se prohnalo po mých zádech. Skvělý film, jako obvykle... no... co? ()
Galerie (21)
Photo © Svensk Filmindustri (SF)
Zajímavosti (6)
- Původní scénář k filmu z roku 1964 nesl název „Kanibalové“ a byl zamýšlen jako drahý monumentální velkofilm. (Hans.)
- Režisérova partnerka a múza Liv Ullmannová byla skutečně těhotná a během natáčení Ingmarovi porodila dceru Linn. (Zdroj: Letní filmová škola)
Reklama