Takoví jsme byli

Redforda jsem nikdy nemusel - nejspíš nemám rád blonďatý chlapy. Vždycky mi připadal jako takovej ten nudnej hezoun, ze kterýho sou ženský podělaný bůhví proč. Něco jako Hugh Grant. Barbaru naopak rád mám, ale tady ne. Shrnuto: on je nudný suchar, ona hysterická levicivá píča. Film se celkově táhne jak smrad, nic zajímavého se neděje a řeči o americkosovětské politice to zrovna nezlepšují. Od přesunu do Holiwůdu měl film přestal úplně zajímat. Sorry. (03.06.2020)

Byť to může znít jako to nejotřepanější klišé - líbí se mi, že Sydney nestojí ani vpravo, ani vlevo, ale zásadně na straně lásky. A ta, jak známo, hory přenáší. S ideovým konfliktem zamilovaného páru si však ne a ne poradit… Po celou stopáž jsem ty polibky a obětí prokládané uniformami, demonstracemi a honem na čarodějnice nějak nedával, až v samotném závěru jsem pochopil, že pan Pollack tímhle snímkem v podstatě velmi životně definoval jakýsi kvazi-subžánr „politické lovestory“. Zkrátka takové to domácí zamilované krasosmutnění, jen si k němu přimyslete Leninův portrét a trochu toho mccarthismu. Snad nejlépe však tenhle film vystihuje jeden jediný přívlastek – lidský. (12.09.2012)

Barbra a Robert nepôsobia na prvý pohľad ako očakávaný pár a práve na tejto rozdielnosti je celý film postavený. K tomu sa pridávajú dišputy o politike a kinematografii, respektíve politike v kinematografii a divák si nakoniec uvedomí, že sú obaja ako pár perfektní a v určitom zmysle sú ich postavy ako pre seba stvorené. A to aj s tým očakávaním, že to môže celé každú chvíľu prasknúť. Vážne cítiť, že to písal Trumbo, ale Pollackove stvárnenie je tak trochu tuctové, presne ako by sme očakávali a mohlo sa ísť takpovediac viac na dreň v zobrazení ich vzťahu a dialógoch. (01.01.2019)

Taková politická romantika, co mě překvapivě nerozčiluje. Ona totiž nabízí podstatně uvěřitelnější příběh, než naprostá většina podobných (vlastně spíše nepodobných) pohádek. Sice jsem dlouho nechápal, co Hubbell na Katie vidí, ale přesto jsem jim to všechno věřil. Chemie mezi Robertem Redfordem a Barbrou Streisand totiž funguje výborně, právě i přes Katie... jistě nemusím rozvádět. Podstatná část se navíc odehrává v nádherně nostalgické atmosféře New Yorku (ta hudba!), kde i kamera drží vysoký standart. A ten drží i Sydney Pollack, tedy minimálně do Hollywoodu, přesun jakoby filmu příliš nesvědčil. A mně by rozhodně nesvědčilo to, čemu se zde říká pivo... jen takový nezapomenutelný poznatek, který pocit z filmu samozřejmě neovlivní. 75% (06.09.2020)

You never give up, do you? / Only when I'm absolutely forced to. But I'm a very good loser...  Takoví jsme byli, vzácný případ nečekaných účinků filmařské alchymie. Dva nic moc herci (především Streisandová svou Katie často překračuje hranici zapáleného aktivismu a odpudivé hysterie), podmanivě zvláštní zpěvačka, fešák a autor hudby k Woodyho Banánům vykouzlí romanticky inteligentní a zároveň devastační romanci, která funguje nikoliv v univerzu romantického solipsismu à deux, nýbrž v souřadnicích dějinných událostí - zkrátka neuráží hloupostí. Příběh vztahu levicové intelektuálky a hříšně nadaného fešáka cílí opakovaně přesně do černého a spíš než trochu upachtěnou Katie tak reprezentuje Hubbella, geniálního fešáka, kterému jde všechno až moc snadno. Kdybyste snad chtěli tváří v tvář Pollackově filmu zůstat cool a neplakat jako židovská adolescentka, ztýraná osudovou láskou k okouzlujícímu gójovi (která neváhá sáhnout k čemusi na způsob znásilnění), opečovávaný cynismus pohoří na ústředním Hamlischově oplodňováku, jehož hyper-potenci neruší ani bezskrupulózní zneužití ve sprchové scéně s Frankem Drebinem. (26.01.2023)