Icarus XB 1
Voyage to the End of the Universe
Režie:
Jindřich PolákKamera:
Jan KališHudba:
Zdeněk LiškaHrají:
Zdeněk Štěpánek, Radovan Lukavský, Dana Medřická, Miroslav Macháček, František Smolík, Jiří Vršťala, Svatava Hubeňáková, Otto Lackovič, Jaroslav Mareš (více)Obsahy(1)
Je 2. polovina 22. století a kosmická loď Ikarie XB 1 putuje k Alfě Centauri za průzkumem mimozemských forem života. Její posádka, složená z vědeckých kapacit různých oborů, je daleko od sluneční soustavy vystavena neznámým, nepředstavitelným hrozbám. Ale veze si s sebou i řadu svých všedních lidských starostí a radostí. (NFA)
(více)Videa (2)
Recenze (354)
Jsem v šoku - opravdu jsem nevěřil, že česká sci-fi mohla být kdysi i v rámci světové žánrové tvorby tolik vepředu. I letošní Sunshine má s Ikarií spoustu společných prvků... P.S. Ze srandy bych chtěl vidět i "americký sestřih", měnící směr putování lodi (z lidské posádky se stala banda mimozemšťanů) a přidávající na závěr Sochu svobody. P.P.S. LFŠ 2013: na plátně to Ikarii rozhodně sluší, ale už jsem se rozhodně nebavil tak dobře jako poprvé. ()
Jestliže depresivní vesmírný opus, potom tohle. ♥ Vesmírnou odyseu jsem nepochopila a Solaris nedocenila, ale tohle prostě můžu. Geniální předtitulkový začátek, poctivě udělaný, mrazivý zbytek. Jediné, co mi snad přijde trochu naivní nebo přežité, jsou elektronické zvuky. Radovana Lukavského mám ráda čím dál víc. František Smolík ve mně vzbuzoval jakési vyšší myšlenky, Lackovič zase ty nejnižší (nebo se má říkat nejzákladnější?). Lodní počítač má zdaleka nejlepší repliky ze všech lodních počítačů, jaké jsem kdy zatím ve filmu slyšela. Neodpovídající člověk... Když lodí bloudil opuštěný robot a volal Anthonyho, trnulo mi u srdce. Je nemožné nést odpovědnost za ty, co k sobě připoutáme. Co máme od takového světa čekat? Štěstí? Jen muška... Sebranka, která za sebou nechala Osvětim. Země není. Země nikdy nebyla. ()
nejde jen o velice oduševnělý snímek, který se konečně chápe sci-fi žánru nikoliv pro povrchní atraktivitu jeho typických prvků, motivů a exotických prostředí, ale pro obrovský potenciál k vystižení nesnadno zachytitelných témat novými, neotřelými prostředky. ve filmu se střetává lehkovážnost jedněch se zodpovědností a z ní plynoucí znepokojivou tísní druhých. strach z kroku do neznáma, bezmoc nad neschopností přesvědčit se o budoucích důsledcích vlastních přelomových činů sužuje astronauty stejně tak, jako hlavního hrdinu Germanova Papírového vojáka. spolu s astronomickým odstupem od civilizace, znásobeným nálezem vraku stařičké pozemské lodi plné zbraní hromadného ničení a distancí od vlastních kořenů, plodí tento pocit ještě svíravější tíseň srdce, která hrozí zbavit člověka příčetnosti. jméno Pavla Juráčka mezi autory námětu v této souvislosti nepřekvapí. zajímavé je, jak se různé postavy, reprezentující různá stanoviska a životní postoje, uchylují při střetu s docela novým nebezpečenstvím, s níž nemají žádnou předchozí zkušenost, která by jim dala poznat řešení, k rozličným přístupům: k neotřesitelnosti vědeckých faktů na jedné straně, k senzuálnímu zakoušení světa na druhé, k víře a naději aj. Ikarie XB 1 je krom toho také o lidskosti a o potřebě domova. její téma ikarovsky sebevědomé touhy po sklizení poznatků z hvězd později v šedesátém osmém roce dovedl do naprosté dokonalosti Stanley Kubrick ve své 2OO1čce. záměrně se o tématu vyjadřuji takto metaforicky, abych tím i v češtině zdoslovnil význam latinské moudrosti: ex astris scientia. čili ano, vědecká báze Ikarie je také velice rozsáhlá. okolnosti děje počítají s fenoménem dilatace času při vysoké rychlosti, jak o něm referuje speciální teorie relativity. motiv dilatace času není jen scientistickým přikrášlením, nýbrž má velký dopad na téma odstupu, který postavy vzdaluje domovu a milovaným lidem, jejichž životy během výpravy Ikarie kvapem ubíhají na Zemi a ztrácejí se v zapomnění. velmi mě ohromila také přítomnost černé díry, nicméně toto pojmenování se ustálilo až o tři roky po natočení Ikarie, zde se hovoří o tzv. "tmavé hvězdě" (a prý, že s tím přišel až Star Trek v šedesátém šestém). ale ta sama o sobě není tím, co mě ohromilo nejvíce. překvapením byl způsob, jakým se o ni posádka lodi přesvědčí: zjednodušená obdoba gravitačního mikročočkového efektu! jistě, každý vědecko-fantastický film přirozeně obsahuje i četná pochybení a prohřešky vůči vědecky podložené danosti, ovšem těch je, navíc s přihlédnutím k době vzniku, v Ikarii pomálu. nejvíce asi bije do očí planoucí chvost rakety. doufal bych, že tento efekt od dob Flashe Gordona, Krále raketových mužů a amerických komiksových scifáren 50tých let vymizel. /// abych se také alespoň okrajově zmínil o technických náležitostech, které na vintage sci-fi filmech shledávám nejpůvabnějšími, chválím výstavbu interiérů Ikarie, i jejich snímání, mimořádně skvělé speciální efekty, které předčí i mnohé mladší filmy (věčná škoda, že Ikarie není v barvě!), a vůbec koncepci vesmírné lodi-drobného soběstačného města, které nepostrádá vlastní zahrady, kde posádka pěstuje potraviny, tělocvičnu, společenský salónek a – cinefilové ocení – něco na způsob kina. i v tomto ohledu shledávám Ikarii velice pokrokovou, jelikož předjímá ideu, která o pár let později stála u zrodu prvních návrhů startrekové lodi Enterprise. bohužel, v kontrastu s výše zmíněnými složkami kostýmy Estery Krumbachové velice zastaraly. v neposlední řadě si zvláštní uznání zaslouží práce zvukaře a přiléhavá hudba Zdeňka Lišky, ze které zamrazí především v úplném závěru. () (méně) (více)
Opravdu bytelně kvalitní scifárna, která i po letech diváka velmi silně vtáhne do (často nepředvídatelného) děje a jen tak lehce ho nepustí. Za zmínku stojí především to, že když se nad tím zamyslíte, tak v časoprostoru Ikarie XB 1 se nic nepohybuje dopředu, ale vše se točí jakoby ve spirále. Ostatně není bez zajímavosti, že na podobném principu (kruh, který vede na počátek) funguje svým způsobem i spousta klasických děl žánru – v Lemově Solaris objevuje Kris neznámou planetu, jen aby v ní nakonec spatřil jádro své vlastní psyché (objektivní zákony vesmíru vstupují do přímého vztahu s nejhlubší subjektivitou), v knize 2001: Vesmírná odysea proběhne uzavření evolučního kruhu ve stvoření staré civilizace "novým" člověkem a tak dále (ostatně i novější odnože sci-fi žánru spojují protiklady – vezměte si cyberpunk s jeho high-tech - low-life krédem, nebo Blade Runnera s futuristickými dopravními prostředky v kontrastu s gotickou architekturou). Nejinak je tomu i zde – a zde bych také upozornil i na možné „spoilování“. Spirálovitá struktura je zdůrazněna jak v časové rovině - v cestě do budoucnosti se musí nová posádka dokonalých lidí navrátit k minulosti vlastního druhu a nějak se s ní vypořádat (důraz na agresivitu dvacátého století) – k vyřešení problémů s Černou hvězdou nestačí ultra moderní technologie, ale po jejich selhání se nečekaně nabízí pomoc od starého, téměř "prošlého" robota, který byl dříve považován za pouhý odpad, apod. Pak je zde rovina prostorová – cesta k objevení nové planety naráží pernamentně na touhu posádky navrátit se domů a také je zde neustálé očekávání, jak bude nový život vypadat ve srovnání s tím "starým". A poslední je spirálovitý pohyb v naznačené existenciální/filosofické rovině snímku – lidé chtějí objevit nový život, ale v zásadě to nejpodstatnější, co objevují, jsou oni sami. Své limity v případě psychologické zátěže, omezenost v oblastech vědění, ale důkladně prozkoušeny jsou třeba i víra a vůbec samo uvědomění si vysoké hodnoty života jako takového – i proto dovršuje snímek narození miminka, které je v přímém vztahu s objevením života na Bílé planetě – harmonie pak nastává nejen v příběhu (lidskost byla zachována, i přes značné překážky), ale i ve výborné Liškově hudbě, kdy se s posledními oslavnými tóny do soundtracku zapojuje i pláč právě zrozeného člověka. ()
Možná poněkud úsměvný moderní tanec, ne však Polákova vize vesmíru a celého plavidla. Temná, paranoidní, klaustrofobická atmosféra, tajemno, napětí a Liškova hudba, to jsou hlavní přednosti tohoto velmi zdařilého Sci-Fi. A za hlavní představitele jsem se potil také, toť k mým sympatiím k nim. Oceňuju i odvážný konec, a přestože některé věci mě jako diváka už dnes zcela nestrhnou, silné 4* si Ikarie XB1 zaslouží. ()
Galerie (39)
Zajímavosti (45)
- Vo filme museli de facto obísť jedinú vec, a to bol stav beztiaže, ktorý sa dal v tej dobe natočiť len v určitom stave letu lietadla na niekoľko sekúnd, čo by bolo pre natáčanie dosť náročné. (Raccoon.city)
- Film stál 6 miliónov Kčs a scenár zverili mladíkovi, ktorý bol vtedy ešte na škole - Pavlovi Juráčekovi. Vo svojom povestnom denníku sa potom Juráček sťažoval, ako ho na honorároch okradol starší a skúsenejší režisér Jindřich Polák. (Raccoon.city)
- Film je na točen v anamorfickém formátu Cinemascope 2.35 : 1, což je zvlášť patrné při panoramování kamery, kde se obraz na krajích vodorovně výrazně zplošťuje. O poměru vypovídají i záběry u typických anamorfických lensflérů (odlescích v objektivu). (Hawaj)
Reklama