Šepoty a výkřiky

Ingmar Bergman ukazuje svoje mistrovství, a to jak ve smyslu režie, scénáře, tak především pak ve výběru herců. Harriet Andersson jako umírající Agnes je neskutečně přesvědčivá a vy jí uvěříte každou bolest, kterou by jako rakovinou prolezlá mohla mít. A do toho všeho neskutečné obrazy, které prostě nečekáte. Tohle je silná ukázka autorského mistrovství. (25.08.2015)

Jednoduchá myšlenka v enormně účinném a palčivém podání, jak to uměl opravdu jen Bergman. Retrospektivní forma umocňuje psychologický náčrt postav a brilantní herečky skoro nepotřebují mluvit, aby nám sdělily výchozí myšlenky nebo symbolickou hodnotu scény. Vzhledem k dopředu odhadnutelné pointě, o níž vypovídá v podstatě celý film, nelze řadit Šepoty a výkřiky na vrchol režisérovy obsáhlé tvorby, ale v neomezeném vyjadřovacím světě kinematografie si stále zaslouží své výsadní a důležité postavení... (17.02.2016)

Temný, děsivý a krutý film, který sice je rozvleklejší, ale dle mého názory by jinak ani nemohl fungovat. Forma je přesným opakem následujícího Bergmanova filmu: Scénám z manželství - tedy je vysoce stylizovaná. Troufnu si říct až přestylizovaná a tak ve chvílích, kdy se relativně nic neděje, fungují prostory samy za sebe a udržují divákovu pozornost i atmosféru. Děj je jednodužší než ve Scénách, komorní a prakticky shrnutelný do jedné věty, což samozřejmě nemusí být chyba (a není). Téme neporozumnění (většinou sester, či jiných ženských příbuzných-viz. Podzimní sonáta)se sice s Berganem táhne už od Mlčení a pomalu se začíná vtírat myšlernka, že se již opakuje... Spíš bych použil slovo variuje a je na každém, aby posoudil sám, jak moc mu to vadí... Ze zmíněných dvou filmů jsem sice pro civilnější Scény z manželství,a le popravdě nepohrdnu ani tímto skutečně uměleckým dílem. (11.12.2005)

Pro člověka, jako jsem já, tedy člověka, který je rád, že vyfotí ne úplně rozmáznutou osobu i s hlavou, je umění Svena Nykvista naprosto nepochopitelné. Když se na tento film dívám, tak mě až děsí jeho hloubka skrytá za stylizací. Skvělá práce s tichem a vůbec výborná práce s málem, jak je u Bergmana zvykem. (23.01.2006)

Filmárske kúsky Ingmara Bergmana sú u mňa raz hore, raz dole. Nikdy totižto neviem, akú ženskú hádanku si na mňa pripraví. Pri relatívnom sklamaní, ktoré som zažila pri Mlčaní, som si myslela, že ma od tej chvíle žiaden film nenadchne a musím priznať, že Šepoty a výkriky sú doteraz najlepším filmom, aký som mala tú česť vzhliadnuť od režiséra, ktorý vníma ženské vnútro viac ako ostatní. Jedna smrteľne chorá žena, milujúca opatrovateľka a dve sestry neschopné vymaniť sa pri príchode za sestrou z tieňov minulosti, ktoré ich bolestivo prepádavajú v každom kúte rodičovského domu. Večná snaha o zblíženie sa, večná túžba po odpustení a skutky, ktoré mali byť dávno pochované a predsa sa vynárajú v tých najneočákavanejších chvíľach. Bergman si zobral na paškál tri sestry, ich vnútornú odlišnosť a jednu slúžku, ktorá v celom tom depresívnom pekle predstavovala jedinú záchranu a človeka ako chápavú ľudskú bytosť. Duševná poéma v dokonalom súzvuku s metaforickým vyobrazením človeka zmietaného strachom z nepoznaného a v tom strachu nakoniec schopného udusiť i ľudskú súdnosť. Veľmi ťažký film hovoriaci prostredníctvom skutkov, myšlienok a výrazov tvárí. (07.08.2008)