Červené střevíčky

POWELL/PRESSBURGER je dvojicou na režisérskom poste,ktorá patrične vie zaujať,zapôsobiť na oko a cit diváka,ktorý sa bez akýchkoľvek problémov premiestni do centra diania,aby sa vžil do deja z baletného odvetvia...Kariéra VERSUS Láska v milostnom trojuholníku bude tendencia stúpať,podrobiť sa do momentu,keď šéf baletu Lermontov vydiera svoju najväčšiu STAR VICKY PAGE,ktorá je zamilovaná do hudobného skladateľa JULIANA CRASTERA,obidve tvorivé esá pracujú pod záštitou zmieneného BORISA Lermontova,ktorý je chronický žiarlivý,chce Vicky pre seba samého,Juliana odkopnúť až za kopce kopcov...Takto to pokračovať nemôže...Zdá sa,že všetko bude nakoniec OK?! bohužiaľ len na oko,Boris to sakramensky prehnal so svojou povestnou doménou,že mu môže patriť každá,na ktorú sa pozrie.Vicky má na výber lásku k Julianovi,alebo kariéra a tancovanie...Rapídne sa to skomplikuje po tom,čo Vicky vybehne za Julianom... Film má veľmi dobrý obraz,technicolor eňo-ňuňo,pastva pre oči,k čomu pripočítam výpravu a HUDBU,a je tu mimoriadny zážitok najmä k 15 minútovej baletnej sekvencii,ktorá vylepší konečný zážitok z filmu,lebo nie je to to pravé orechové po celý čas,je to o pocite sa vžiť do sveta baleríny Vicky a všetko,čo s tým súvisí,t.j pozitívne i negatívne.Je to KLASIKA,ktorú by ste nemali zmeškať,lebo pohľad na MOIRU SHEARER je dych berúci...Výnimočný výkon! (22.06.2015)

Hoci je Red Shoes na všetkých zoznamoch najpôsobivejších technicolorových filmov a do môjho osobného rebríčka by sa asi nedostal, ide o fascinujúci film s nadčasovým scenárom a spôsobom vyrozprávania (najmä prvá tretina je strhujúca), ktorému s výnimkou poslednej tretiny chýba výraznejšia dramatická os, ale paradoxne to vôbec nevadí. Ale stopáž je o asi 20 minút dlhšia, ako by bolo ideálne. (18.04.2021)

Tento asi nejznámější a nejúspěšnější snímek renomované dvojice Michaela Powella a Emerica Pressburgera, tvořící slavnou produkční skupinu The Archers, již léta oslovuje svou krásou, filmařskou neotřelostí a v neposlední řadě myšlenkou, která je univerzálně platná i dodnes. O krásu se kromě tvůrčí režie a herců postaral zejména kameraman Jack Cardiff (Oscarový držitel za předešlý film Powella & Pressburgera, Černý narcis), jenž se jako jeden z prvních kameramanů v Británii nechal zasvětit do barevné technologie Technicolor. Studoval kvůli tomu impresionistické obrazy, aby barvu co nejlépe využil, což se mu ve střevíčkách nutno říci povedlo, kombinace Technicoloru a imprese působí v kombinaci s emocionálně vypjatým dějem na plátně působivě. Neotřelost snímku jde znát zejména ze způsobu, s jakým si režiséři hrají s hranicí mezi uměními, kdy sledujeme dlouhý záznam baletní opery Červených střevíčků, nejdříve jako bychom sledovali divadlo, ale kulisy se začnou po chvíli rozplývat do zajímavých obrazců (a obrazů – další umění), znázorňující představy ústřední baletky, a inscenování se pak blíží více filmu. Nejde o statické zobrazení divadla; s působivými prolínačkami a výtvarnými kompozicemi zapomínáme, že jsme na scéně uvnitř filmu a prožíváme i tento malý příběh baletky, jako by to byl jiný film, byť v tomto případě má dotyčná scéna svůj důležitý symbolický význam i v rámci celého narativu. Co se týče sdělení filmu, střevíčky znázorňují svár mezi uměleckou vášní, touhou být na vrcholu, jak Victorii ďábelsky pokouší Lermontov, a oddaností svému bližnímu, v tomto případě zamilovanému Mariovi, který je kvůli Victorii schopen odložit i premiéru své vlastní opery. Victoria by chtěla obojí, ale jak už to tak bývá, musí se rozhodnout pouze pro jedno. Byť může zápletka současnému divákovi připadat lehce sentimentální, tato myšlanka je bezpochyby aktuální i dnes. (Sentimentalitě se mj. Powell s Pressburgerem během své celé tvorby vyhýbali, na tehdejší dobu je film ještě poměrně střízlivý.) V dnešních měřítkách si to kromě uměleckých vášní může divák vztáhnout například na rozhodování se mezi orientací na kariéru či rodinu. (01.07.2012)

Na tuhle klasiku jsem narážela tak dlouho, až ji dali v mém oblíbeném kině. Film je úžasný od začátku do konce. Po celou stopáž jsem nezaznamenala hluché místo, u kterého bych se nudila. Tanec hlavní hrdinky je úchvátný, stejně jako atmosféra celého filmu, která je smutná a tragická, stejně jako jsou Andersenovy pohádky, ze kterých čerpal film námět. A když dospějete k finále, víte, že to nemohlo skončit jinak. Volit mezi láskou k člověku a láskou k sebevyjadřujícímu umění je nespravedlivé a nemožné. (21.02.2012)

Nepreafektovaný, vizuálne brilantný, kompozične novátorský, rozuzlením odvážny a nadčasovo inšpiratívny SKVOST, pri ktorého sledovaní som ani na sekundu nemohol uveriť, že bol natočený v roku 48 ! Resp. áno, na 3min., pri záverečnom (patetickom) prejave B.Lermontova. Odpúšťam. A je mi jasné, Martin, Baz, Miloš, Alan P. a ďalší, od koho ste sa učili. ZÁŽITOK. (06.07.2010)