Červené střevíčky

Milovaný film Martina Scorseseho (viz. jeho vyznání na Criterionu) jsem si nemohl nechat ujít. Technicolorová kamera v té době nevypadala nikde jinde lépe, baletní pasáž uprostřed stopáže, snímaná filmovými postupy a tehdejšími triky mě okouzlila, bavilo mě, z jakých úhlů kamera občas snímala charismatického Antona Walbrooka, takže vypadal chvílemi jak trpělivý Mefistoteles :o)…..ale zklamal mě konec, který mi přišel příliš prvoplánový. Chtělo to na konci více odvahy, více dotyku reality. (28.07.2019)

Nejen na svoji dobu velmi vizuálně vyspělé, scénaristicky dobře propracované, psychologicky rafinované, vynikající vykreslení postav. V restaurované verzi vyniknou velmi dobře promyšlené obrazové kompozice, skutečně podařená hudba. Herecky vskutku precizní koncert od "ďábla" ředitele baletní společnosti Lermontova(Anton Walbrook) a neméně vynikající baletka Vicky (Moira Shearer). Chápu, že publikum tehdy film nevydýchalo, musel to být pro ně skutečný šok, takhle pokročilý moderní fim, co se neztratí ani dnes. (24.01.2012)

Takřka mistrovské dílo. V baletu našli Powell a Pressburger adekvátní způsob jak zúročit své nesmírně náročné vizuální cítění. Každá scéna, každý pohyb v záběru - dokonale vyvážen.Ty jisté sklony k exaltovanosti v žáru tance kompletně zanikají a motivace hrdinů lze díky jejich zápalu pro věc snadno pochopit. Dobu Červené střevíce ale nepředběhly jen obrazotvorností, ale taktéž svolením postavám narušovat tradiční naraci (bez důrazného střihu není elipsa elipsou, máme tendenci spojovat si filmový čas sekvence s dobou uplynulou v realitě - zde v úvodu například uběhne 45 minut bez jediné prolínačky) a vystupovat ze svých rolí (nic nového, ne ale po hodině naprosto korektních a v realitě ukotvených kreací). ___ Překvapilo mě, že je i tak prvoplánově bídáckému Lermontovovy dovoleno projít velmi působivým vývojem. Kde by si jiní usnadnili práci, tam přidává režisérské duo další rozměr. A stvořili postavu daleko zajímavější, než je Vicky či Julian. Vševědoucí vyprávění sice nikomu nenadržuje, ale právě skrz Lermontova se informujeme o dějových zvratech, které jsou nám do té chvíle chytře utajeny, přestože nemusely být (milostné vzplanutí, dopisy). ___ Nevyhnu se srovnání s nedávnou Černou labutí. Ač ji považuji za skvělý film, ta destruktivní póza a černá paleta barev přeci jenom nemá na opojnou a inteligentní červenou knihovnu a stejnobarevné střevíce. Ne v tomto brilantním provedení. (03.06.2012)

Fascinující podívaná – estetika, kterou jsme ve špatné ČB kvalitě zvyklí vídat až do poloviny sedmdesátých let v našich televizních inscenacích se tady objevuje v zářivých barvách o třicet let dříve (dobře, dobře - Hrátky s čertem taky platí)! Film je ale starý v mnoha jiných ohledech: předně je to étos – krom myšlenky oddání se umění je to celé zasazené do zatuchlé starobylé morálky, do naivních, ba hloupých kulis (představte si, že by někdo dnes točil v Anglii film–parafrázi o převratu v roce ´89 a hlavní postava se jmenovala, já nevim co od nás znají, třeba Janáček a druhá hlavní postava třeba Forman – anglická blbá imperialistická pýcha tyhle idiocie přeskakuje – škoda, že se tu baletní soubor nejmenoval Dostojevskij anebo Tolstoj (byl to Lermontov), ale nevím, třeba je řadový Angličan tehdy ještě neznal. Jako dokument podoby Ballets Russes je to ovšem neocenitelné! Ale zase: to jak to traktuje stoupání v divadelní hierarchii, je tu popsáno značně idealisticky (jako věc úměrná míře talentu) – pracoval jsem v divadlech a vím, že by se hlavní hrdinka musela nejprve s impresáriem vyspat (tedy pokud by se s ním nemusel nejdřív vyspat její nastávající…), případně by musela být příbuzná Někoho, případně být té správné rasy. Jako většina filmové anglo-americké produkce jsou Červené střevíčky těžká komerce - kdyby to měl být opravdový Umělecký Čin, nebyla by hudba filmovou zpatlaninou kompozičních postupů Stravinského "model 1910". A pak: umělci jsou zde nadpřirozené bytosti posedlí vizí (to si myslí osmnáctileté dívenky hlásící se na DAMU), impresário je despotický otcovský typ (tohle je stará škola - vybavuje se mi na zvracení Jan Pivec v F. L. Věkovi) – všechno jednoduché, čitelné charaktery pro malé děti. „Však víte – umělci…“ A pak ten gender: ve chvíli, kdy nechceš být umělkyní, buď si ženou v domácnosti se řvoucíma parchantama: DÍKY BOHU jsou tyhle časy pryč! (11.03.2011)

S tímto filmem mám jeden problém, a to ten, že prvních zhruba 90 minut působí jako plytká (i když vizuálně zajímavá) technicolorová zábava prakticky bez děje, zkrátka taková trochu lépe natočená komedie s duem Ginger a Fred. Říkal jsem si: Už zase někdo chtěl natočit skvělá baletní čísla a prskl mezi ně cosi jako příběh, aby tomu mohl říkat film. Posledních 40 minut ale můj názor změnilo. Skvělý konec mě nalomil k tomu, že dávám čtvrtou hvězdu. Film mého života to přesto asi nebude (i když obsahuje jistou snovou taneční scénu, která je naprosto dokonalá). (30.12.2011)