Červené střevíčky

Nepreafektovaný, vizuálne brilantný, kompozične novátorský, rozuzlením odvážny a nadčasovo inšpiratívny SKVOST, pri ktorého sledovaní som ani na sekundu nemohol uveriť, že bol natočený v roku 48 ! Resp. áno, na 3min., pri záverečnom (patetickom) prejave B.Lermontova. Odpúšťam. A je mi jasné, Martin, Baz, Miloš, Alan P. a ďalší, od koho ste sa učili. ZÁŽITOK. (06.07.2010)

Fascinující podívaná – estetika, kterou jsme ve špatné ČB kvalitě zvyklí vídat až do poloviny sedmdesátých let v našich televizních inscenacích se tady objevuje v zářivých barvách o třicet let dříve (dobře, dobře - Hrátky s čertem taky platí)! Film je ale starý v mnoha jiných ohledech: předně je to étos – krom myšlenky oddání se umění je to celé zasazené do zatuchlé starobylé morálky, do naivních, ba hloupých kulis (představte si, že by někdo dnes točil v Anglii film–parafrázi o převratu v roce ´89 a hlavní postava se jmenovala, já nevim co od nás znají, třeba Janáček a druhá hlavní postava třeba Forman – anglická blbá imperialistická pýcha tyhle idiocie přeskakuje – škoda, že se tu baletní soubor nejmenoval Dostojevskij anebo Tolstoj (byl to Lermontov), ale nevím, třeba je řadový Angličan tehdy ještě neznal. Jako dokument podoby Ballets Russes je to ovšem neocenitelné! Ale zase: to jak to traktuje stoupání v divadelní hierarchii, je tu popsáno značně idealisticky (jako věc úměrná míře talentu) – pracoval jsem v divadlech a vím, že by se hlavní hrdinka musela nejprve s impresáriem vyspat (tedy pokud by se s ním nemusel nejdřív vyspat její nastávající…), případně by musela být příbuzná Někoho, případně být té správné rasy. Jako většina filmové anglo-americké produkce jsou Červené střevíčky těžká komerce - kdyby to měl být opravdový Umělecký Čin, nebyla by hudba filmovou zpatlaninou kompozičních postupů Stravinského "model 1910". A pak: umělci jsou zde nadpřirozené bytosti posedlí vizí (to si myslí osmnáctileté dívenky hlásící se na DAMU), impresário je despotický otcovský typ (tohle je stará škola - vybavuje se mi na zvracení Jan Pivec v F. L. Věkovi) – všechno jednoduché, čitelné charaktery pro malé děti. „Však víte – umělci…“ A pak ten gender: ve chvíli, kdy nechceš být umělkyní, buď si ženou v domácnosti se řvoucíma parchantama: DÍKY BOHU jsou tyhle časy pryč! (11.03.2011)

Tento asi nejznámější a nejúspěšnější snímek renomované dvojice Michaela Powella a Emerica Pressburgera, tvořící slavnou produkční skupinu The Archers, již léta oslovuje svou krásou, filmařskou neotřelostí a v neposlední řadě myšlenkou, která je univerzálně platná i dodnes. O krásu se kromě tvůrčí režie a herců postaral zejména kameraman Jack Cardiff (Oscarový držitel za předešlý film Powella & Pressburgera, Černý narcis), jenž se jako jeden z prvních kameramanů v Británii nechal zasvětit do barevné technologie Technicolor. Studoval kvůli tomu impresionistické obrazy, aby barvu co nejlépe využil, což se mu ve střevíčkách nutno říci povedlo, kombinace Technicoloru a imprese působí v kombinaci s emocionálně vypjatým dějem na plátně působivě. Neotřelost snímku jde znát zejména ze způsobu, s jakým si režiséři hrají s hranicí mezi uměními, kdy sledujeme dlouhý záznam baletní opery Červených střevíčků, nejdříve jako bychom sledovali divadlo, ale kulisy se začnou po chvíli rozplývat do zajímavých obrazců (a obrazů – další umění), znázorňující představy ústřední baletky, a inscenování se pak blíží více filmu. Nejde o statické zobrazení divadla; s působivými prolínačkami a výtvarnými kompozicemi zapomínáme, že jsme na scéně uvnitř filmu a prožíváme i tento malý příběh baletky, jako by to byl jiný film, byť v tomto případě má dotyčná scéna svůj důležitý symbolický význam i v rámci celého narativu. Co se týče sdělení filmu, střevíčky znázorňují svár mezi uměleckou vášní, touhou být na vrcholu, jak Victorii ďábelsky pokouší Lermontov, a oddaností svému bližnímu, v tomto případě zamilovanému Mariovi, který je kvůli Victorii schopen odložit i premiéru své vlastní opery. Victoria by chtěla obojí, ale jak už to tak bývá, musí se rozhodnout pouze pro jedno. Byť může zápletka současnému divákovi připadat lehce sentimentální, tato myšlanka je bezpochyby aktuální i dnes. (Sentimentalitě se mj. Powell s Pressburgerem během své celé tvorby vyhýbali, na tehdejší dobu je film ještě poměrně střízlivý.) V dnešních měřítkách si to kromě uměleckých vášní může divák vztáhnout například na rozhodování se mezi orientací na kariéru či rodinu. (01.07.2012)

Umění je kruté ke svým řemeslníkům, umění si žádá obětí. Proč tedy tolik lidí chce být umělci? Protože umění je schopnost přetvářet, a to umí jen příroda, Bůh a umělec. ___ Volba, před kterou je postavena hlavní hrdinka, je mnohem komplexnější než jen výběr mezi uměleckým a obyčejným životem. Baletka Vicky musí vyřešit v jediný okamžik nerovnici s vícero známými i neznámými proměnnými. Vybírá tak mezi sebevyjádřením a naplněním svých vloh a potřeb v tanci na jedné straně a v ženství na straně druhé, mezi rolí vedoucí tanečnice a úlohou dobré manželky, mezi společenským a osobním, mezi rozdáváním se lidem a věnováním se manželovi, mezi extází v baletu a jihnutím v lásce, mezi kolektivem a rodinou, mezi zničujícím maximem a spokojeným průměrem. A přitom tato volba vůbec nemusela být, kdyby ji před ni nepostavila dvě mužská ega, která sledovala pouze své vlastní zájmy. U emočně studeného impresária Lermontova to nepřekvapuje, ale u vlastního manžela je to jemně řečeno sobecké. ___ Jen při dívání se na nehollywoodský film dochází, jak hollywoodský je Hollywood. ___ Aronofského Černá labuť jednoznačně vychází z tohoto poválečného filmu, ale nemá šanci ho překonat. ___ Zdá se, že západní balet existuje jen díky ruskému baletu. (02.04.2013)

Milovníci baletu a opernej hudby budú maximálne nadšení. Dokonalá vizuálna stránka a profesionálne zvládnuté tanečné čísla ich dostanú do kolien. A čo my ostatní? No môžme sa povznášať nad skvelým Technicolorovým pohľadom kamery Jacka Cardiffa, pokývať hlavou nad dobrým hereckým výkonom Antona Walbrooka a možno aj vypudiť slzu v gradujúcom finále. (11.08.2015)