Než skončí léto

Nějak měknu nebo co, ale poslední scénu na pláži jsem přes oči už sotva viděl na obrazovku. Přitom jsem chtěl od začátku vyčítat filmu využití té omšelé berličky, jak přiblížit divákovi iracionální mladistvé vzplanutí, totiž cancer-plot. V tomto případě se ale nejedná o tíživou deku, která dodává filmu na důležitosti, ale opravdu na něm stojí celá zápletka a vše se od něj odvíjí. Ať už zdánlivě nesmyslná vyčerpávající láska k divokému mladému narkomanovi jako možnost nahnat co nejvíce neprožitého života do svých posledních chvil, "worst parenting ever" rodiče, jejichž motivace a sporná rozhodnutí se dají pochopit v rámci toho, jak chtějí vyjít vstříc umírající dceři či Mosesova motivace scházení se s Millou, ve které se kombinuje citová vazba s přístupem k léčivům na předpis. Rita Kalnejais je navíc zkušená divadelní režisérka, která se je vědoma pastí, do kterých příběh o umírající nezletilé může zapadnout, takže si dává neuvěřitelný pozor na to, aby jí postavy nespadly do obvyklých trpitelských nebo fatalistických schémat, takže se často chovají všichni prakticky opačně vůči očekávání. Myslím, že asi nebylo původním záměrem, aby v závěru největší smíření bylo věnováno prakticky nejzápornější postavě, která zneužíváním svého postavení drží své okolí omámené tlumícími léky, aby měla sama pokoj. Považuji to ale za důkaz toho, kdy dobře napsané postavy si začnou žít v tom scénáři tak trochu sami a jejich příběh a vyústění pak nemá samotný scénárista úplně pod kontrolou. Coming of age, coming to death. (06.10.2020)

Teprve když jsem se ocitl se všemi na pláži...v tom úžasném bezčasí, kdy je vše tak, jak má být, dobré i zlé, nekompromisně tvrdé i lidsky soucitné, kdy všichni přijímají svůj osud, své místo v tomto příběhu, mají jen to, co jim nabízí přítomnost, teprve tam jsem si uvědomil tu ohromnou sílu tohoto krásně odvyprávěného filmu o jednom pouličním ztracenci, ve kterém je víc lásky než si on sám dokáže připustit, o rodičích, kteří ztrácejí to nejdražší a nejsmysluplnější a hlavně o jedné nadějné houslistce, která ví, že již není naděje, promlouvá s těmi, kteří již v nic nedoufají, protože nejsou živí, mění paruky, užívá každou minutu, miluje a připravuje se na cestu bez návratu. Film plný kontrastů, jak to umí jen život sám, na jedné straně smrt, na té druhé nový život, bezvýchodnost střídá smíření, zaběhlé zvyky jsou náhle a nuceně nahrazeny něčím, co nelze ignorovat, co je nutné přijmout jako součást našeho života, i když to v našem nitru vyvolá jen bolest...ale i ta může být posilující, jsme nuceni k něčemu vyššímu, k něčemu, k čemu nás obyčejný, přesto fascinující, každodenní život nedovede, nejsme-li konfrontováni s jinou realitou, než na jakou jsme zvyklí...raději už dost, krasný film. [Filmový klub Citadela] (09.09.2020)

Zajímavě stavěné rodinné drama, které odlehčuje spousta scén i postav v chemickém rauši. Dojem podtrhuje povedená hudební složka převážně važné hudby a citlivé herecké výkony obou ústředních dvojic. Viděno v rámci TADY VARY - červený koberec, přípitek, Bartoška & Eben, Somrova znělka a krásný film k tomu. Sice jen povirózní alternativa festivalu, ale dýchlo to notně tematicky a nostalgicky. (03.07.2020)

Složili se. Na hody slunce, ódu na cenné chvíle. Australská krása, která má cit impresionistických melodií intimit. Sakra sílu rozvlnit "baladu" oceánu rajskou melancholií, než... dáma s černou broží do toho rána, ruku na srdce, na lože, do interiéru s jehlicemi, položí. Na bledulku vonnou, s modrou vlásenkou. Věnec nebes, s bílými ocúny. (01.09.2022)

Tých filmov o zomierajúcich teenageroch je nejak už veľa. Čím chce byť tento iný? Že tu máme mamu na práškoch a priateľa nejakého zblúdilého pankáča tiež na fete? Niekedy sa dejom vinie podivne vybraná hudba a okrem fantastickej Smetanovej Vltavy a občasného vŕzgania na husliach tu bola skoro vždy nejaká alternatívna scéna, ktorá ma vyrušovala. A z tej vankúšovej scény mi prišlo úprimne nevoľno. Vlastne z celého toho záveru. (12.07.2020)