Konformista

Skvost talianskeho neorealizmu. Oko náročného diváka si zaiste všimne množstvo inovatívnych postupov použitia kamery, ako sú napríklad diagonálne zábery, horizont nula, vertikálny pohyb so strihom a prechodom do nasledujúcej scény. Trintignant sa blysol v úlohe schizofrenického konformistu. Na ktorú stranu sa vlastne prikláňa, už režisér ponecháva na divákovi. (13.03.2016)

Další úžasné dílo Bernarda Bertolucciho. Po Poslední císaři a tangu v Paříži jsem už nedoufal, že mě Bernardo dokáže usadit. Povedlo se mu to však s Konformistou. Působivý a skvěle vystavěný příběh muže, který chce být normální. Sledujeme, jaký na něj měl vliv důležitý incident v jeho mládí a vlastní sexualita, stejně jako jeho myšlenkové posuny a sociální změny v Itálii. Kouzlo je však hlavně ve způsobu, spojení režiséra Bertolucciho a kameramana Vittoria Storareho je úchvatná podívaná. Ať už hra s barvami (sledujte modrou, ale i oranžovou), se světlem (ve scéně návštěvy budoucí manželky světlo skrze rolety zobrazující vášeň jednotlivých postav) a se samotnou psychologií postav (touha být normální ho vede k jakýmkoliv činům). Kamera i celkové technické provedení je prostě excelentní. To poznáte v dynamicky reálné honičce lesem stejně tak ve vlaku nebo ve dveřích... Osobně jsem se nenudil ani na minutu, protože Konfornista je přeplněný uměním točit filmy a přestože příběh může působit nudně, rozhodně jím není. Bertolucci Moraviovu přetvořil v silné dílo plné vnitřního podtextu (stačí si přehrát dialogy o "víře v cokoliv" z prvních pěti minut filmu. Působivě vykresluje, zakončuje připravené příběhy (hudba na začátku i na konci) a v závěru působí naprosto uceleně. Technicky precizní film, který se drží tématu a doby. (17.02.2010)

Tento film mě moc nezaujal. Asi bych musel číst Moraviovu knihu, aby se mi ho podařilo pořádně pochopit. Možná nám to mělo na jednom člověku ukázat pokřivenost společnosti v době fašistické diktatury. Tomu by snad napovídaly i některé křivé záběry kamery. Jean-Louis Trintignant ale zahrál bezpáteřního, zbabělého hajzla kam vítr tam plášť dobře. (26.10.2007)

To, čo dokáže Vittorio Stotaro a ako rôznorodo poňať sprostredkovaný momentum a aké techniky na zádumčivú atmosféru deja minulého vie použiť, by mali prednášať na vedeckých konferenciách. Bertolucciho odkaz o morálne skazenom konformistovi režimov, ktorému prinášajú donášania a hanebný charakter osoh a kde môže vybíjať svoju frustráciu už nedokáže tak ulahodiť striedmosti chladu a vyvážiť náladový balans. Nebyť Storara, tak ho i Herz v tejto tematike schová do kapsy. Ale je to stále v prvom rade art jak vyšitý a miestami veľmi mrazivý portrét o ľudskej prispôsobivosti, ktorá vo vás bude doznievať. (23.10.2016)

Ide o umelecký snímok, ktorý ale nemieri len smerom k divákom, ktorý obľubujú špecifické oblečenie ( nejaký ten svetrík, menčestráky či šálik ) a neohradzujú sa filozofickými blábolmi, ktoré vlastne nemajú pre vývoj ľudskej rasy žiadny význam, pretože sa aj tak neberú do úvahy, ale ponúka hutný materiál aj pre divácku obec, ktorá je praktická a oduševnená. Bernardo ( nech mu je zem ľahká ) natočil film, ktorý predurčil smer, ako sa niekedy v budúcnosti bude točiť, ukázal negatívum, že ak chcete vymeniť kabát a vyhnúť sa trestu za svoje zločiny, stačí len hlasno kričať na svojich vtedajších partnerov skôr, ako oni a máte vyhraté a ukázal, že na všetko sa dá pozerať zaslepene. Niečo, čo je vlastne v dnešnej dobe ultra-aktuálne. (26.06.2019)