Konformista

Ide o umelecký snímok, ktorý ale nemieri len smerom k divákom, ktorý obľubujú špecifické oblečenie ( nejaký ten svetrík, menčestráky či šálik ) a neohradzujú sa filozofickými blábolmi, ktoré vlastne nemajú pre vývoj ľudskej rasy žiadny význam, pretože sa aj tak neberú do úvahy, ale ponúka hutný materiál aj pre divácku obec, ktorá je praktická a oduševnená. Bernardo ( nech mu je zem ľahká ) natočil film, ktorý predurčil smer, ako sa niekedy v budúcnosti bude točiť, ukázal negatívum, že ak chcete vymeniť kabát a vyhnúť sa trestu za svoje zločiny, stačí len hlasno kričať na svojich vtedajších partnerov skôr, ako oni a máte vyhraté a ukázal, že na všetko sa dá pozerať zaslepene. Niečo, čo je vlastne v dnešnej dobe ultra-aktuálne. (26.06.2019)

Skvost talianskeho neorealizmu. Oko náročného diváka si zaiste všimne množstvo inovatívnych postupov použitia kamery, ako sú napríklad diagonálne zábery, horizont nula, vertikálny pohyb so strihom a prechodom do nasledujúcej scény. Trintignant sa blysol v úlohe schizofrenického konformistu. Na ktorú stranu sa vlastne prikláňa, už režisér ponecháva na divákovi. (13.03.2016)

Kamera a farebnosť vťahujú do deja. To je obrovské pozitívum. Storaro sa hrá s farbami, s atmosférou a vytvára pôsobivé vizuálne dielo. Bertolucci ešte nie taký silný v rámci výpovednej hodnoty, ale rozhodne s ňou v niektorých scénach koketuje. Viacej ako o význam mi v tomto filme lahodili kompozičné a režijne nápady. Bohužiaľ téma si aj vďaka hlavnej postave Trintignanta, ktorý mi vždy prišiel nesympatický, nevyslúžila takú pozornosť, aby som sa nad morálnymi otázkami mohol zamyslieť. Je to jeden z tých filmov, ktoré vznikli z nutnosti vyjadrenia sa k problematike fašizmu ako takého. A majú aj formálnu a historickú hodnotu. Ale ako divák, ktorý prahne po príbehu by som sa k tomuto filmu už asi nevrátil. Bertolucci má lepšie filmy. Aj také čo sa venujú podobnej tématike. (11.07.2018)

Ano, Bertolucci to fašistům pěkně natřel, jenže sledování Konformisty může být stejně nepříjemné pro nepřipraveného diváka. Nechronologicky vyprávěný film si od něj po celou dobu drží chladný odstup, neusiluje o jeho sympatie a důležitější než forma (ač bohatá na pěkné kamerové záběry, četně využívající různé barevné tónování) je pro něj samotná myšlenka. Nadčasová a v širším kontextu uplatnitelná také na dnešní dobu, protože se vždy najdou lidé, jež raději splynou s davem, než aby si klestili vlastní cestu. Otázkou je, jak daleko budou ve vlastním odosobňování ochotni zajít. Nevím, jak na tom byla co do plynulosti vyprávění kniha, film totiž nedokázal na delší dobu upoutat mou pozornost a byly to jenom jednotlivé výseky, některé s lehkostí zakomponované symboly, které mi utkvěly v paměti. Ta nejlepší scéna, od které bych rád sledoval Clericiho osud třeba ještě celou další hodinu, přitom přichází až v samém závěru, kdy (anti)hrdina dojde trpkého procitnutí. V úplně posledním Trintignantově pohledu do kamery se zračí konfrontace všeho, čím si doposud prošel a toho mála, co tím získal. 75% Zajímavé komentáře: Fabienne, Lookass, sportovec (18.05.2008)

Konformista byl pro mě více než jen příjemným překvapením - je to film, který mi ještě dlouhou dobu bude plout myslí. Bertolucci diváka nemilosrdně hodí do komplexního příběhu bez jakékoli expozice, a proto chvíli trvá nutné zorientování ve směsici flashbaců a flashforwardů. Postupně se ale vyprávění ustálí na jedné časové lince - fašistická Itálie 30.let. Marcello touží po jediném - přizpůsobit se, stát se normálním. Nejprve se přizpůsobuje fašistické ideologii, po sňatku s maloměstkou dívkou je dostatečně přizpůsoben normám společenským. Bertolucci vypráví dynamicky, bez zbytečných výplní klasické narace. I přes vážnost tématu se neubrání mnoha cynickým komentářům, které se dotýkají především maloměšťácké povrchnosti. Největší mistroství filmu ale tkví v mizanscéně, rámování obrazu a práci s kamerou. Současné hollywoodské filmy by se zde mohly poučit - nestačí totiž jen bezhlavé spojení úžasných kostýmů, lokalit a známých hereckých tváří. Konformista jde v tomto ohledu mnohem dál - vizuální stránka není jen povrchní pozlátko, podle kterého poznáte vysokorozpočtový film - hra světel a stínů, řeč barev a vůbec celková kompozice uvnitř obrazu plní i narativní funkci. (03.05.2006)