Poslední císař

Když si širokoúhlé umění velkolepě podá ruku s omračující výpravou a mistrně akademickou režií, tak se to u mne rovná zaručené oscarové nudě. Přesto jsem ochoten snímku přiznat veškeré kvality, které v tom viděli akademici, ale kdybych tvrdil, že se mi párkrát samovolně nezavřely oči, tak bych lhal. (12.05.2016)

Poutavé historické drama o Süan-tchungovi (později přijal jméno Henry Pchu-i), který byl posledním císařem Čchingské dynastie, s jejímž pádem a nastolením republiky v roce 1912 se stal také posledním císařem Činy. Své císařování si moc neužil (v r. 1912 mu bylo 6 let), ale v roce 1934 si ho mohl zopakovat, když byl jako poslední potomek mandžuské císařské rodiny dosazen Japonci do nově vzniklého státu Mandžukuo. Oproti své zlaté kleci - Zakázenému městu v Pekingu - si však moc nepomohl, protože byl jen loutkou v rukou okupantů - Japonců. Jeho neslavný osud byl dovršen po nástupu Maa k moci v roce 1949, kdy skončil v komunistickém převýchovném táboře jako kolaborant. (28.05.2007)

Bertolucci /La Conformista, Ultimo Tango a Parigi/ a jeho Opus magnum, da sa povedat. Nadherny velkolepy filmecek o poslednom cinskom Cisarovi, ktory zacinal ako zacinal a skoncil tak, ako skoncil - ludia venujuci sa vseobecnemu prehladu vedia. Ako male decko ma tento film uchvatil a to iste sa deje po vyse 14 rokoch. 100 % (26.01.2013)

Na otázku: "Co je to velkofilm?" jsou v podstatě dvě odpovědi. První, trochu dehonestující, by zněla: "Třeba Gladiátor." Druhá, do které nezahrnete ty "popcornové", ale především filmařské a umělecké kvality, by mohla znít: "Poslední Císař." Bertolucci natočil výtečný biografický film, co do výběru námětu i jeho ztvárnění, počítaje v to vše od hudby až po herce, které do svého díla obsadil, a to vše oděl do hávu skutečně nevídaných rozměrů. Takže proč čtyři? Úcta v tomhle případě nepramení ze srdce a navíc to stačí vidět cca jednou za deset let - narozdíl třeba od Kunduna. (02.06.2006)

Historická věrnost X divácká atraktivita. Až sladce nereálný může být souboj těchto dvou téměř „filmových protikladů“. Možná pro nezdravou nerozhodnost se mnohým filmařům, reflektujíc jakoukoliv historickou událost, nedaří umně skloubit tyto dva základní elementy do kýžené symbiózy kompromisu. Při projekci se mi na mysl podvědomě vloudila myšlenka, že by se na podobném žánru dala testovat schopnost a umělecká kreativita nejednoho režiséra. Základní premisa by zůstala stejná- udělat silný, výpovědní film, jenž by zároveň nedal nejmenší šanci nudit. V mých očích Bertolucci zůstal silným tvůrcem pouze během první poloviny filmu. Scény z dětství Pchu-I jsou upřímnou oslavou barevnosti a výpravy obecně, zatímco dospělost, tedy polovina druhá, „politická“, inklinuje spíš k věrnému historickému vykladu. S těžkým srdcem, ale je to za 70%. (31.01.2006)