Hellraiser II: Svázaný s peklem

Tak v tomto horore je všetko hnané až do krajnosti. Explicitné scény sú nádherne explicitné, lakačky nahradila nádherná hororová atmosféra. Peklo je ako od Dalího a som rád, že sme sa tam na konci príbehu dostali. Spolu s nostalgickým feelingom 80tych rokov som maximálne spokojný. To, že boli cenobiti kedysi ludia, je pre mňa, na rozdiel od mnohých, pekná myšlienka. (24.09.2009)

Takisto ako pri prvej časti určite vyzdvihnem gore. Je to vynikajúco spracované. Mäsité, krvavé, bizarné, úchylné a dôvod prečo sa to dalo pozrieť. Dvojka si viac menej drží kvalitu jednotky ale aj tak nechápem na čo bolo potrebné pokračovanie takéhoto sterilného námetu. Dej tu bol tak nesmierne prekombinovaný že mi to prišlo miestami až komické. Hovoril som si "To už nemyslia vážne". Ale dalo sa na to pozerať keďže nechutnosť prakticky všetko ostatné odrovnala. Pozdávalo sa mi že tu mal Pinhead o niečo väčší priestor na realizovanie sa. (06.07.2014)

Jednička je prostě nepřekonatelná (a Barker dobře věděl, co dělá), i když nutno říci, že tohle surreálné peklo má něco do sebe. Bohužel se právě v něm někam vytratila atmosféra. Zbytek jde v běžných stopách béčkových dvojek, takže spousta krve, řetězů, ale polovina hrůzy. Ale proti přeplácanému třetímu dílu jde ještě pořád o dobrý film. (30.05.2011)

Samozřejmě nemělo smysl moc dlouho otálet a tak jsem se ihned po prvním dílu vrhl na ten druhý. Tentokrát jsem však již nedbal ohlasů typu „dvojka je ještě lepší než jednička“, jelikož ani původní Hellraiser nepovažuji za bezchybnou podívanou. Ano, šlo o nadprůměrný divácký prožitek, ale během sledování jsem narazil na několik slabších pasáží, které mi trošku pokazily celkový dojem z jinak solidního filmu. Navíc tentokrát Barker přenechal režisérské křeslo někomu jinému – z čehož jsem měl taky trošku obavy. Nakonec se ale ukázalo, že až tak razantní krok to nebyl, ba jsem se u dvojky doopravdy bavil o trošičku víc, než tomu bylo u jedničky. Bylo to zapříčiněno hlavně tím, že mi to celkově přišlo více brutální a bizarní, no a navíc se konečně přesuneme do světa Cenobitů. Nejdříve jsem si však vychutnal krvavý návrat Julie, který byl opravdu povedený. Pořád stejná mrcha, jen tentokrát ještě mnohem proradnější. Atmosféra poté nabrala příznivý (ponurý) vítr, který nás neopustil téměř po celou dobu. Dočkáme se poodhalení minulosti Pinheada, čeká nás slušná proměna doktora Channarda a dojde i k několika bizarním scénám v podobě „svlékání z kůže“. Což bylo samozřejmě super. To vše opět za vynikajícího hudebního doprovodu Christophera Younga. Závěr byl sice trošku zbytečně natahován, ale já byl ve finále spokojený. On celkově ten nádech tajemna byl na velmi slušné úrovni, dokonce nechyběl ani černý humor – takže i v tomto případě dávám nadprůměrné hodnocení. O pověstný chloupek jsem se bavil více, než u jedničky. 80% (02.06.2018)

Sadističtější a o hodně krvavější. Je zde vidět rozdíl oproti Hellraiserovi. Trochu chybí absence příběhu. Sice zde je, a s docela nápaditým tématem šíleného doktora a jeho pokusech, ale celkově nevyzní tolik silně. Místy mi přišel jakoby neucelený a trochu zmatený. Oproti úvodnímu dílu dávám slabší čtyři hvězdičky. Hlavně díky slabšímu scénáři a místy laciným, béčkovým dialogům. Hellraisera bych totiž ke kategorii B-žánru nezařadila. Rozhodně ne alespoň první díl. Bohužel toto pokračování Hellbound má k béčku docela slušně vykročeno. Vizuální stránka oproti jedničce mírně pokulhává, což se projevilo zvláště ve výtvarném pojetí Hellworldu, jehož interiéry na mně (naštěstí jen) občas působily spíše jako kulisy, v provedení malých pijavic, které trikově vypadaly jako na úrovni fantasy filmů z padesátých let a díky tomu bylo jejich vzezření spíše k pobavení, než aby vzbuzovalo hrůzu nebo odpor. Možná, kdyby se tohoto dílu opět chopil Clive Barker, dopadlo by to jinak. Možná na tom všem má podíl i český dabing. Pinheadovi v originálním znění se nic nevyrovná. Ale na druhou stranu, po celém mém výčtu kritik, i přesto nemohu hodnotit třemi. Je zde Doug Bradley alias Pinhead, fantastická hudba Christophera Younga, odporní a zároveň fascinující Cenobité a jejich originální masky, magický význam Lemarchandovy kostky, neboli Lamentové konfigurace, v jejímž světě se neustále prolíná rozkoš, chtíč a bolest, a celková atmosféra tohoto snímku, které dokáže, sice s obtížemi, ale přece, zachránit to vše méně či více záporné, co jsem vyjmenovala, a co mohlo být mnohem lepší. Takže jednoduše shrnuto - jako pokračování slabší čtyři, jako samostatný díl rozhodně plné čtyři. "And your suffering will be legendary even in Hell..." (01.12.2009)