Hellraiser II: Svázaný s peklem

Překvapivě výborné pokračování prvního dílu o kostce otevírající brány do pekla. Možná bych si troufl říct, že je o něco perverznější i brutálnější a mnohých ohledech výtvarnou stránkou překonává první díl. Konec je však bohužel opravdu příliš zapletený a sráží předchozí vlnu mrazivého napětí, které tak krásně graduje po celý průběh filmu. (07.07.2006)

Jednička stavěla na komornosti a maximálním využití svého nápadu. Dvojka je encyklopedií snad všech neduhů osmdesátkových hororů - gumové gore efekty, příšerné animace a spousta srandovně okázalé hrůzostrašnosti. Hororoví fajnšmejkři budou asi na věc koukat jinak a budou si svou "kultovní" sérii hájit do posledního dechu, jenže dvojka Hellraisera je přesně tím typem filmu, kde mě díky absenci jakékoliv logiky rozčilují i ty nejmenší detaily. Od opravdu způsobilého policisty, který při prvním leknutí vykropí celý zásobník do ničeho, až po ještě způsobilejší lékařský personál. Patro údržby bylo zajímavé, čípak to byl nápad? Neustálá přehlídka vysátých figurín, hlavní hrdinka ražení pomatené krávy, směšně výhružná hudba, tuctové triky, téměř žádná atmosféra a příběh nestojící za řeč. Na konci si dáme trochu Hvězdných válek a příslib dalšího pokračování a...? Titulky. (06.06.2010)

Tohle pokračování už není tak konzistentní, jako byla jednička, ale nápaditost a atmosféru mu v žádném případě nelze upřít. Některé scény byly ještě působivější než v prvním díle, takže nechám přes některé slabší momenty druhé poloviny filmu 75 % celkového dojmu stejně jako u jedničky. Je to opět už starší, ale klasická hororová podívaná. (11.11.2006)

Tajemná kostka opět ožívá a s ní i nejbizarnější představy. Přítomnost Cliva Barkera je tu silně cítit, což se silně projevuje na výtvarné stránce děje. Jednička za dvojkou příliš nezaostává, ačkoli se v příběhu dají najít jeho slabší stránky (hlavně překombinovaný konec). Nečekejte žádné lekací momenty, protože se jich tu nachází opravdu minimum. Na atmosféře to ale nic neubírá. Zbytnělá fantazie rozvětvená do kořínků (některé momenty připomínají obrazy MC. Eshera), výpravné kulisy, nekonečně moc krve a pompézní Pinhead. To jsou asi největší devíza tohoto hororu. (08.10.2003)

Sadističtější a o hodně krvavější. Je zde vidět rozdíl oproti Hellraiserovi. Trochu chybí absence příběhu. Sice zde je, a s docela nápaditým tématem šíleného doktora a jeho pokusech, ale celkově nevyzní tolik silně. Místy mi přišel jakoby neucelený a trochu zmatený. Oproti úvodnímu dílu dávám slabší čtyři hvězdičky. Hlavně díky slabšímu scénáři a místy laciným, béčkovým dialogům. Hellraisera bych totiž ke kategorii B-žánru nezařadila. Rozhodně ne alespoň první díl. Bohužel toto pokračování Hellbound má k béčku docela slušně vykročeno. Vizuální stránka oproti jedničce mírně pokulhává, což se projevilo zvláště ve výtvarném pojetí Hellworldu, jehož interiéry na mně (naštěstí jen) občas působily spíše jako kulisy, v provedení malých pijavic, které trikově vypadaly jako na úrovni fantasy filmů z padesátých let a díky tomu bylo jejich vzezření spíše k pobavení, než aby vzbuzovalo hrůzu nebo odpor. Možná, kdyby se tohoto dílu opět chopil Clive Barker, dopadlo by to jinak. Možná na tom všem má podíl i český dabing. Pinheadovi v originálním znění se nic nevyrovná. Ale na druhou stranu, po celém mém výčtu kritik, i přesto nemohu hodnotit třemi. Je zde Doug Bradley alias Pinhead, fantastická hudba Christophera Younga, odporní a zároveň fascinující Cenobité a jejich originální masky, magický význam Lemarchandovy kostky, neboli Lamentové konfigurace, v jejímž světě se neustále prolíná rozkoš, chtíč a bolest, a celková atmosféra tohoto snímku, které dokáže, sice s obtížemi, ale přece, zachránit to vše méně či více záporné, co jsem vyjmenovala, a co mohlo být mnohem lepší. Takže jednoduše shrnuto - jako pokračování slabší čtyři, jako samostatný díl rozhodně plné čtyři. "And your suffering will be legendary even in Hell..." (01.12.2009)