Hraje skupina Spinal Tap

V roce vzniku tohodle praštěného dokumentu jsem přišel na svět, premiéra mi tak tehdy unikla jen o fous. V rádiích tenkrát točili pecku Lick My Love Pump pořád dokola, máma s tátou na ni pařili jak ztrhaní. Lidi venku chodili v zařezaných elasťácích a na okurky se stála fronta delší než na banány. Po letech jsem se konečně k tomuhle zaprášenému klenotu vysokého umění dostal i já a musím uznat, že v osmdesátkách se točili mnohem lepší hovadiny než dneska. Břitké a v některých momentech až imbecilní humory pronášené s vážnou tváří zde fungují na jedničku, třešinkou trhající bránici jsou pak samozřejmě vražedné texty písní. Rob Reiner je magor v tom nejlepší slova smyslu. Můj oblíbený Happy End se tímto dočkal důstojného nástupce (nebo je to obráceně?). Spinal Tap forever! Jo a dávejte si bacha na cizí zvratky… (27.08.2013)

The Edge, kytarista U2, řekl o filmu Spinal Tap: "Na tenhle film jsem se jako mladý koukal.. Ale nesmál jsem se. Brečel jsem. Byl tak blízko pravdě.. Hudba v té době hledala sama sebe.." Tím, že Edge řekl, že se hudba hledala, ve skutečnosti diplomaticky řekl, že to byla doba kdy se hrály neskutečné sračky.. A má pravdu. Přelom 70. a 80.let, zasvěcený hair metalu, pop metalu, arena rocku apod., kde se hudební "hvězdy" oblékaly jako prostitutky s roztrhanými punčochami a namaskované silnu vrstvou make-upu, skutečně nepatří mezi zlatou éru Rocku. Co se týče filmu samotného, tak já jsem nebrečel, ale ani jsem se moc nezasmál. Místa, která vyloženě rozesmějí by se totiž dala spočítat na prstech jedné ruky a filmaři mohli v tomto ohledu daleko víc přitlačit na pilu. Film však rozhodně nenudí. Místo velkých výbuchů smíchu jsem se však spíše jen jemně usmíval nad touto dobře natočenou parodií tehdejší směšné hudební scény.. (09.05.2010)

Vlastně dost chytrá parodie o stereotypech v metalu a populární hudbě vůbec, ve které najdete i několik dobrých narážek na skutečné situace (byla Jeanie Yoko? Vsadil bych si na to). Bavilo mě od začátku do konce, některé texty jsou geniální a u scén s Nigelovými kytarami jsem pravidelně slintal. A samozřejmě, aparáty Marshall s možností vohulit to až na 11, to je přesně to, co bych od nejhlučnější kapely Anglie čekal! (22.05.2016)

Mnoho slavných hudebníků si po dosažení určité mety musí připomenout, že nejde o sen, ale neskutečné štěstí kombinované s tvůrčím duchem a dřinou. Tento snímek nám dává možnost ochutnat, jak ztělesnění takového snu vlastně vypadá. Kdo by nechtěl být alespoň na okamžik rockovým velikánem? Možná trochu směšným, možná dokonce i maličko hloupým, ale přesto velikánem, který žije svůj sen naplno. Hraje skupina SPINAL TAP je filmem srandovním, ovšem nikoliv krutým. Sdílí radost z toho, že jsou tito hudebníci sami sebou. Má slitování s jejich nabubřelými egy. I přes všechny charakterové absurdnosti nejde o špatné chlapy, ale milé blázny, kteří žijí v chatrném, přesto relativně dobře poslepovaném snu. V samotném závěru skupina získá záchranný kruh v podobě japonského turné a divák ví, že si ho zaslouží. Vždyť tihle staří kluci hrají pro radost, a o to jde. Od roku 1984 vzniklo několik napodobenin a imitací vycházejících ze snímku Hraje skupina SPINAL TAP, ale ani jeden se vtipem a úderností nedokázal svému vzoru přiblížit. Režisér Rob Reiner byl ve správný čas na správném místě. Díky němu a souboru jeho talentovaných spolupracovníků vznikl skutečný kult a klasika na poli fiktivních dokumentů. Více. (27.05.2023)

Virtualita - realita, kde je jejich čára střetu? Teď v době totálního prosíťování už asi nepostihnutelná. Hroty, jimiž jedna vniká do druhé jsou stále ostřejší a delší. To bylo polemik, když se objevila kapela z konkurzu (Monkees), a jak jim to šlapalo - I'm Believer nebo Randy Scouse Git se přece dají poslouchat s požitkem dodnes (právě jsem to udělal). A tak i Spinal tab a další virtuální kapely by se mohly měřit s Rolling Stones, kdyby virtualita neznamenala dnes (a zítra naposled). Konečně, i my jsme hráli Hutkovi jako předkapela způsobem premiera/derniera. (16.07.2019)