Když Harry potkal Sally

Krásná Meg, krásný Chicago - i když jen asi 2 minuty na začátku... ale pak krásnej New York, krásný osmdesátý léta, krásnej a tolik opravdovej příběh "napsáno životem" a dojemně krásnej, ač od začátku jasnej, protože pravidly žánru danej, konec. 90% (no kuwa, co jsem to poslední dobou za ufňukanou babu?!) (15.07.2008)

To byly časy. Meg Ryan kopala první ligu, Billy Cristal dostával role, Rob Reiner měl formu a romantické filmy se netočily pouze ze zjištných důvodů, ale s citem a odhodláním. Film je to dobrý, oba dva protagonisté jsou sympatičtí, příběh hezky plyne, dialogy jsou vytříbené a celkově to působí příjemně, ale... (01.11.2008)

Scénář: Nora Ephron .. Tenhle symptom teď spí s mojí ženou.. _ Jak Harry drtí Sally (verbálně;-)). Od úvodu výborně kontrastovaný děj a hra s předpokládaným diváckým očekáváním. Scénář na vysoké úrovni, jako by jej kořenil sám mistr Allen. Billy Crystal ve formě a Meg Ryan plná šarmu. Výkladní skříň vkusných a empirických romantických komedií. (10.11.2009)

Příjemně natočené i vymyšlené, trochu toho amerického buranství a sexismu a naštěstí také dostatek humoru a kvalitních herců. Bohužel právě zde je pro mě i trochu problém, protože z dnešního pohledu jsou představitelé hodně vzhledově nudní a nevýrazní a třeba Billy Crystal mi jako "chci každou v New Yorku, abych zapomněl na Helen" nesedí. Přesto romantická komedie, která nic nepřehání, nehraje a příjemně potěší v každém ročním období (na což si dejte pozor, protože právě čtyři roční období v NY tady můžete po dobu 12 let sledovat + američané nepoužívají v autě pásy:)). Bohužel také pomalu, ale jistě stárne... PS:před týdnem jsem náhodou viděl české divadelní představení s Jirkou Langmajerem a Ivanou Jirešovou a celé obsazení sedělo příběhu mnohem lépe, stejně tak celý příběh mě více oslovil:)) (20.04.2010)

Velmi solidní romantická komedie, která na jednu stranu zůstává v zaběhnutém řádu věcí a to svým vyprávěním, vývojem (i koncem), ale daleko přesahuje své konkurenty opravdu inteligentním a místy i kousavým humorem. Což v praxi znamená, že se na film můžete dívat i bez inzulinových injekcí ukrytých v nočním stolku a dokonce i v případě, že máte (podobně jako já) smrtící alergii na růžovou barvu a plyšová zvířátka. Jinak celý film jsem se nemohl zbavit dojmu výrazného vlivu Allenových komedií ze sedmdesátých let (především mám na mysli Annie Hallovou a Manhatten), které pod satirizujícím povrchem ukrývají skutečnou, nepřikrášlenou lidskost. Ostatně i hlavní postavy v sobě nesou tento „oživující“ rozpor – civilnosti se nám dostává právě skrze Crystalův pesimistický cynismus, či naivní náročnost Ryanové. Ovšem právě tohle je na snímku vůbec to nejlepší. Až skrze „vadnost“ se postavy stávají lidmi, ke kterým postupem času cítíme čím dál tím větší empatii a proto nás poté ty po cestě rozsypané střípky a odlesky romantiky mohou naplnit mnohem větším dojetím, než by mohl dosáhnout film s prototypy charakterů alá pán a paní bezchybní. Ono když se nad tím zamyslíte do důsledků, je to docela zajímavý fenomén. Opravdového pohnutí se člověku nedostává po shlédnutí ideálu, ale až v ideálu, který je přiložen do kontrastu s nedokonalostí. Kdybychom si odskočili do jiného žánru, co jiného dělá hrdinské činy opravdu zářivými, než jejich těžkost (která je sama o sobě temnou) a k čemu by byl třeba příběh zobrazující utrpení, které není vykoupeno lidskou odvahou, tím inspirujícím výkřikem „navzdory utrpení půjdu dál“? Asi tak jako bílá opravdu vynikne až ve chvíli, kdy je dána na černé pozadí, pro skutečný projev ideálu lásky je nutná nedokonalost. Tím vlastně autoři řekli hodně podstatnou věc o milostných vztazích (a o vztazích obecně). Láska není o nalezení dokonalého partnera bez chyb – láska je přijetím chyb druhého, a to takovým způsobem, až se i ony stanou součástí neopakovatelné dokonalosti toho, koho milujeme. (30.01.2017)