Francouzský kankán

Jean Renoir nemá podle mě smysl ani pro drama, ani pro lásku (v tom hlubším slova smyslu, tzn. v podobě citu hlubšího, než je jen povrchní flirt či nezávazný sex). V jeho filmech může dojít k vraždám nebo pokusům o sebevraždu a v druhé scéně se všechny postavy nenuceně baví, jakoby se nic nestalo a všichni muži a ženy se milkují v až neuvěřitelných milostných šarádách, vyznávajíc si navzájem horoucí nesmrtelnou lásku, jen aby si během dalších tří minut našli dalšího milence či milenku a na závěr se sešli jako jedna velká, šťastná rodinka... (21.12.2018)

Umělecký dokument svého druhu tvaroslovím ještě kinematografie let třicátých přibližuje zrod moderní francouzské lehké múzy. Jakoby symbolicky v něm vystupuje tragická neopakovatelná Edith Piaf. Francouzskou jásavou lehkost ztělesnil další velikán této západoevropské země Jean Gabin. Kankán je tu představen jako právě vypučelý květ, na jehož lístcích se lesknou pomíjivé démanty jitřní rosy. Nelze nebýt nadšen. (17.08.2021)

Vyčpělá záležitost. Řekl bych, zoufale vyčpělá. Jeden by ani nevěřil, že za tímhle filmem stojí tentýž režisér, který o šokujících 17 let dřív dokázal natočit Velké iluze, špičkový film, považovaný do dneška za jeden z vrcholů ve svém žánru . Zatímco ve 30. letech dokázal Renoir překvapovat, v polovině 50. let natočil povrchní a naivní Pletky paní operetky na francouzský způsob. Mezi tímhle second handem pro filmové pamětníky se bohužel nachází jenom málo titulů, které obstojí i dnes. Celkový dojem: 35 %. (01.01.2015)

Pořádná kuriozitka a je zajímavě že ji má na svědomí zrovna encyklopední režisér Jean Renoir s hereckou ikonou Jeanem Gabinem. No ale kde jinde uvidíte Gabina se takto usmívat a dokonce i tančit? Celkem pěkně mu to sedlo, dokud se v závěru nepokoušel o válení se v křesle do rytmu, ale o tom radši nebudeme mluvit.  Film sám o sobě je občas dost debilní a samozřejmě zestárlý. Podobnou burlesku v dohledné době vyhledávat znovu nebudu ale tahle mě ani tolik neurazila. Nebyla to zas tak špatná filmová zkušenost, dalo se to CELKEM sledovat, místy to bylo poměrně milé. a jako taková fajnšmekrovina to k zavrhnutí není. A Renoirovi se nemůže upřít alespoň pěkný vizuál s krásnými restaurovanými barvami. Pokud jste někdy chtěli vidět film s  mnoha zvednutými nohami do kamery, tak vám prozradím, že tady máte tu možnost a vůbec nic za to nechci. Světe, nemáš zač a dobrou noc. (27.09.2019)

Komedie uvolněných mravů. Další z Renoirových příkladů toho, že skutečné mistrovství někdy spočívá v těžko zachytitelné a analyzovatelné jednoduchosti (využití každého záběru v jeho plné hloubce a šíři) můžeme sledovat jako autobiografickou zpověď stárnoucího hříšníka, který své vlivné pozice využíval ke svádění výrazně mladších krásek. Rozverné, místy až ophülsovsky přemrštěné barevné hemžení mnoha postav, z nichž žádná není za své jednání odsuzována, bývá vnímáno jako druhý díl Renoirovy "umělecké trilogie" (po Zlatém kočáru a před Elenou a jejími muži). Všem filmům je společná spektakulární oslava umění žít a života skrze umění. Konkrétně French Cancan pak tyto rysy spojují se Zpíváním v dešti, jiným muzikálem o muzikálu, který je sice vtipnější, dynamičtější a technicky dokonalejší, ale autentický život v něm chybí. Právě tato schopnost vybudovat svět očividně umělý a přesto v každém okamžiku živý, činí Renoirův nenápadný rukopis výjimečným. 80% (20.03.2014)