Velká iluze

„Ty ses narodila ve Württembergu a já v Paříži. A přesto můžem bejt kamarádi, víš? Ty jsi chudák kráva a já chudák voják. Každej děláme, co můžeme. Je to tak?“ Název filmu dokonale definuje jeho podstatu. Velká iluze je totiž naivní, idylický, příjemný, válečný příběh (jakkoliv se poslední 2 přívlastky na první pohled vylučují), kterému nechybí nadhled a silný antimilitaristický podtón. Dlouhou dobu je pohled na život v zajetí nepřítelem takřka pohádkový; když nikdo neutíká a ani jinak se neproviňuje proti řádu, má se v podstatě líp než na frontě. Jenže nic není věčné… K nejlepším pasážím snímku patří rozhodně rozhovory dvojice Boldieu-Rauffenstein, ty byly prostě skvělé, dokonale vystihující onu dobu (a poslední z nich mě upřímně dojal). Na někoho možná bude té naivity, lidskosti a přátelskosti až moc, přesto svůj účel snímek rozhodně splnil. Za mě to budou slušné 4*. „Víš jistě, že to naproti je Švýcarsko?“ - „O tom není pochyb!“ - „Protože je to tak podobný.“ - „A co bys čekal? Hranice není vidět, tu si vymysleli lidi. Přírodě je to fuk.“ (21.07.2014)

Teória vraví, že Renoirova Veľká ilúzia patrí v istom zmysle medzi revolučné diela na rozmedzí 30. a 40. rokov minulého storočia, ktoré zanechali konceptu naivného zábavného filmu pre masy a spravili pár dôsledných krokov dopredu. A i keď sa Jean Renoir dôsledne vymedzoval voči hnutiam svojich súčasníkov a akýmkoľvek pokusom o zaškatuľkovanie (čím si získal povesť neochvejného solitéra, ako je často označovaný), je toto dielo jednoznačným zástupcom moderny (ako velí teória, treba dodať, že v protiklade k predchodcom poetického realizmu). Ako napovedá už názov, máme tú česť so sieťou farbistých ilúzií a myšlienok - viera v blížiaci sa koniec vojny, zdanlivá rovnosť spoločenských tried a mierne zaobchádzanie s vojnovými zajatcami. A tiež kolektívny hrdina, dominujúci takmer celej polovici filmu až do doby, keď Gabin vyrukuje s radostnou správou a končí na samotke, čím sa táto ilúzia rozplýva a dej sa začína centralizovať na jeho postavu. Celý príbeh je vlastne sledom menších ilúzií, ktoré dohromady vytvárajú tú veľkú. Renoir priamočiaro bombarduje diváka povážlivými dobovými ideami a sype soľ do otvorených rán na tvári povojnovej Európy. Veľká ilúzia má však aj iný kinematografický význam, a to v súvislosti s hĺbkou a plánovitým rozdelením scény. Je totiž v tomto zmysle priamym predchodcom Wellesovho Občana Kanea a zároveň paradoxne rúca jeho "veľkú ilúziu". Pri sledovaní hlbokých záberov, v ktorých sa na popredí a pozadí odohrávajú simultánne rôzne deje, resp. sa nám dostáva iných významov v rámci jednej scény (spokojne večerajúci francúzsky dôstojníci, na ktorých zo steny prísne hľadí zo svojho portrétu von Rauffenstein) si môžeme všimnúť, že je často určitá časť záberu neostrá. Divákovi pozornému a znalému teraz dôjde, že u Občana Kanea nijaká neostrosť v zábere nefiguruje. Je to preto, že, narozdiel od Renoira, používa Orson Welles malý trik - natočí jednotlivé časti samostatne a následne ich spojí dohromady tak, aby pôsobili dojmom jednej plynulej sekvencie. Tým pádom sú mnohé jeho najhlbšie zábery falošné, čo si všimol a kritizoval najmä David Bordwell vo svojej kritickej eseji venovanej filmu. Renoir to robí prirodzene a bez využitia podobných drobných fínt, vďaka čomu síce jeho film nie je natoľko dokonalý a vypilovaný do absolútneho diamantu, ale je vernejší realite. Navyše práca s kamerou je rovnako na vysokej úrovni a miestami si potrpí na efektné zábery, ako je dôsledné postupné odhalenie von Rauffensteina po príjazde zajatcov do pevnosti. Skrátka a jednoducho, Veľká ilúzia má v histórii svetovej kinematografie nespochybniteľný význam a je právom honorovaná. Navyše je dynamická, v kritických situáciách si dokáže zachovať jemný nadhľad a nenudí. 85% (09.07.2014)

Velmi dobrý snímek se skvělými dialogy, ale je pravda, že začátek je poněkud roztahaný (naštěstí ne natolik, aby odradil) a konec má zase úplně jiný charakter než celý předchozí příběh a tak linie působí poněkud jako násilně přerušená, aby se tam mohl vpašovat příběh o opuštěné německé vdově. Jinak ovšem vynikající. (04.01.2007)

Je to asi dva roky, co v České televizi běžel cyklus francouzských filmů 30. let, takové té opěvované klasiky, nad kterou se rozplývá kdejaký filmový publicista a umělecký kritik. Přišly mi poznamenané časem, je to už jenom filmová historie, která mě většinou míjí. Tenhle film je jiná káva. Řekl bych, že je nadčasový a emočně mně dokázal přinést přesně to, co Renoir zamýšlel. On totiž vůbec neměl v úmyslu natáčet útěkářský film s dobrodružnou tématikou. Tohle je politický snímek, kde na modelu několika zajatců a jejich protihráče v podobě typického pruského šlechtice s elitářským myšlením chtěl demonstrovat a podpořit myšlenku republikánství, rovnosti a odporu proti válce, stejně jako odpor proti tehdy se rychle šířícímu antisemitismu. Vůbec není náhodou, že si vybral za své hrdiny plebejského důstojníka v podání Jeana Gabina, židovského vojáka, notabene bohatého, který přímo odpovídal teoriím o židovské elitě tahající za drátky, a obětavého důstojníka z vyšších společenských kruhů, který chápe, že doba modré krve dávno minula. S ohledem na dobu vzniku je to opravdu kvalitní film, kde se herecké kreace podřizují společenské výpovědi. Celkový dojem: 90 %. (25.04.2012)

Líbila se mi tam zdvořilost s jakou spolu nepřátelé jednali. Postavy tam byly taky dobré a moc mě bavily rozmluvy znepřátelených šlechticů, němce a francouze z kterých byl cítit vzájemný respekt. A když už to začínala být trochu nuda, tak Jean Gabin utekl a rozjela se parádní civilní linie s němkou. Moc pěkný film. (14.09.2010)