Velká iluze

Ďalšia klasika a opätovné odobratie hviezdičky. Neprekážala mi iba uťahanosť filmu, deklaratívnosť, tézovitosť a moralistický tón dialógov, ale dokonca aj herecké výkony. Marcel Dalio v druhej polovici filmu pôsobil trápne až smiešne a ani Gabin nejako zvlášť neoslnil. Jediný, kto ma ani pri opakovanom zhliadnutí nesklamal, bol Erich von Stroheim. Len ľutujem, že príležitosti stretnúť sa s ním na obrazovke sú také zriedkavé. A už ani nedúfam, že ešte niekedy uvidím jeho geniálny výkon v Tanci smrti. (10.06.2010)

Ve své době - tedy nějakých dvacet let po Velké Válce a v pozdní předvečer té ještě větší - musela Velká Iluze působit jako neuvěřitelné zjevení. Dnes, kdy si připomínáme sto let od doby, kdy dějiny Evropy vzaly zřejmě nezastavitelný švunk k tomu nejhoršímu, můžeme asi jen obdivovat práci restaurátorů a trvalé kvality Renoirovy práce (se štětcem;)). Jean Gabin na vrcholu mužné síly, gentlemanské jednání se zajatými důstojníky, vlastenectví, ale především nezdolný duch člověka napříč národy i společenským původem a postavením. Bohužel, jak nám historie ukázala, byla to skutečně jen Velká Iluze, kterou bylo pozdě přenášet z plátna do ulic. Po řemeslné stránce je to vynikající záležitost. Příběh je dnes možné považovat za nepříliš originální, pokud si nepovšimnete data vzniku tohoto snímku - potom totiž musíte optiku poněkud obrátit. Přes nesporné kvality zachycení leckdy až fantaskního světa zajatých filozofů v uniformách je ale směrem k závěru patrný sklon k větší a větší polopatičnosti, která vrcholí monologem vůči krávě. Ano, krávě. Z protiválečné kinematografie rozhodně jeden z těch zajímavějších kusů, ale na skutečný Olymp z mého - prostého diváckého - pohledu nedosahuje. Přesto dávám 80%, protože tohle se opravdu hned tak nevidí. Jean Gabin byl nehorázný sekáč už za mlada, o tom žádná, ale dialogy mezi kapitány Boeldieuem a von Rauffensteinem jsou výkladní skříní té doby. Sice jsem se nemohl zbavit myšlenek na Maxe ze Sunset Boulevardu, ale to je z hlediska hodnocení nepodstatné;) (29.06.2014)

Renoir chtěl natočit film plný víry v dorozumění lidí různých národů, ras, vyznání se silným důrazem na přátelství. To se podařilo. Je to pěkný film. Jen na můj vkus místy trochu zastaralý a hluchý. Ale poslední půlhodinka mě přesvědčila o tom, že čtyři hvězdy jsou na místě. A kdyby se celý film nesl v podobném duchu, mohlo to být pět. (23.08.2019)

Skvost světové kinematografie. Film veselý i smutný, rozpustilý i docela vážný, ale především nutící k zamyšlení nad absurditou války. Vyznívá o to smutněji, že "aby už nebyla žádná další válka" byl natočen v době obav ze sílícího a zbrojícího, v roce 1937 již otevřeně agresivního Německa. Do té doby nejstrašnější válku zobrazuje skrze reflexi v zázemí důstojnického zajateckého tábora uprostřed německého císařství. Trochu připomíná Velký útěk, který však byl inspirován válkou ještě strašnější, a je o pár desetiletí mladší. (22.06.2009)

Teória vraví, že Renoirova Veľká ilúzia patrí v istom zmysle medzi revolučné diela na rozmedzí 30. a 40. rokov minulého storočia, ktoré zanechali konceptu naivného zábavného filmu pre masy a spravili pár dôsledných krokov dopredu. A i keď sa Jean Renoir dôsledne vymedzoval voči hnutiam svojich súčasníkov a akýmkoľvek pokusom o zaškatuľkovanie (čím si získal povesť neochvejného solitéra, ako je často označovaný), je toto dielo jednoznačným zástupcom moderny (ako velí teória, treba dodať, že v protiklade k predchodcom poetického realizmu). Ako napovedá už názov, máme tú česť so sieťou farbistých ilúzií a myšlienok - viera v blížiaci sa koniec vojny, zdanlivá rovnosť spoločenských tried a mierne zaobchádzanie s vojnovými zajatcami. A tiež kolektívny hrdina, dominujúci takmer celej polovici filmu až do doby, keď Gabin vyrukuje s radostnou správou a končí na samotke, čím sa táto ilúzia rozplýva a dej sa začína centralizovať na jeho postavu. Celý príbeh je vlastne sledom menších ilúzií, ktoré dohromady vytvárajú tú veľkú. Renoir priamočiaro bombarduje diváka povážlivými dobovými ideami a sype soľ do otvorených rán na tvári povojnovej Európy. Veľká ilúzia má však aj iný kinematografický význam, a to v súvislosti s hĺbkou a plánovitým rozdelením scény. Je totiž v tomto zmysle priamym predchodcom Wellesovho Občana Kanea a zároveň paradoxne rúca jeho "veľkú ilúziu". Pri sledovaní hlbokých záberov, v ktorých sa na popredí a pozadí odohrávajú simultánne rôzne deje, resp. sa nám dostáva iných významov v rámci jednej scény (spokojne večerajúci francúzsky dôstojníci, na ktorých zo steny prísne hľadí zo svojho portrétu von Rauffenstein) si môžeme všimnúť, že je často určitá časť záberu neostrá. Divákovi pozornému a znalému teraz dôjde, že u Občana Kanea nijaká neostrosť v zábere nefiguruje. Je to preto, že, narozdiel od Renoira, používa Orson Welles malý trik - natočí jednotlivé časti samostatne a následne ich spojí dohromady tak, aby pôsobili dojmom jednej plynulej sekvencie. Tým pádom sú mnohé jeho najhlbšie zábery falošné, čo si všimol a kritizoval najmä David Bordwell vo svojej kritickej eseji venovanej filmu. Renoir to robí prirodzene a bez využitia podobných drobných fínt, vďaka čomu síce jeho film nie je natoľko dokonalý a vypilovaný do absolútneho diamantu, ale je vernejší realite. Navyše práca s kamerou je rovnako na vysokej úrovni a miestami si potrpí na efektné zábery, ako je dôsledné postupné odhalenie von Rauffensteina po príjazde zajatcov do pevnosti. Skrátka a jednoducho, Veľká ilúzia má v histórii svetovej kinematografie nespochybniteľný význam a je právom honorovaná. Navyše je dynamická, v kritických situáciách si dokáže zachovať jemný nadhľad a nenudí. 85% (09.07.2014)