Poslední tango v Paříži

„Možná, že jsem schopen pochopit vesmír... ale pravdu o tobě nikdy nezjistím.“  Konečně jsem se dokopal k slavnému „skandálnímu“ Bertolucciho filmu a první půlhodina mi připadala jako excelentní náběh na další zážitek. Atmosféra zákoutí Paříže a opuštěného bytu byla velmi silná, v nejednom okamžiku až mysteriózní, doplněna skvelou hudbou, občas i drobným vloženým gagem (se zametačem na ulici nebo stěhováním křesla i se sedící dívkou za hudby), první sexuální scéna znepokojivá a Maria Schneider v klobouku zajímavě tajemná. Postupně ale zdařile rozehraný náběh dospěl do neustálých, často až prázdných a vulgárních řečích o sexu, které mě spíše otravovaly, Maria a.k.a. Jeanne mi se změněným účesem brzy zevšednila, Brando zůstal nezáživným a já zjistil, že k postavám vedoucím rozsáhlé dialogy mezi převažně násilným sexem pranic necítím a nenacházím si žádný výraznější vztah. Našly se i později osvěžující situace, velmi pěkné záběry kamery nebo nějaká ta drobná myšlenka, občas větší nahlédnutí do psychologie postav, takže do jisté míry jsem u sledování zvládl setrvat s částečným zájmem, jistý dojem plynoucí hlavně z oné atmosféry ve mně film i zanechal, ale vcelku jsem se s Posledním tangem v Paříži a případným hlubším zážitkem z něj poněkud minul. [60%] (20.04.2024)

Asi bych netvrdil, že jde o kdovíjak kontroverzní a pobuřující záležitost. Ve své době, možná. Spíš jsem z toho cítil smutek, samotu a zoufalou vyprázdněnost lidské existence. Paříž tu v rozporu se všemi zamilovanými filmovými stereotypy nehraje načančanou krasavici, spíš je tu za špinavou děvku na heráku. Perverzní kocour Brando je mimořádně odpornej, zároveň ale fascinuje v každé vteřině. Nevím, kolik herců něco podobného dokáže/dokázalo. Žádná jména, jen sdílené tělesné otvory. Máslo a depka. Bolest duše i těla. Drsnější předobraz Shainbergovy Sekretářky. Lidská perverze a vzájemné porozumění mohou být dle Bertolucciho evidentně dvě strany téže mince. Moc tomu nerozumím, ale nedokážu to ignorovat. (09.01.2013)

"Co tady děláte?" "Sereme." Naprosto parádně vykreslené a odehrané charaktery. Hlavní hrdinka, jíž se na okamžik dostane částečné možnosti vrátit se do až dětské bezstarostnosti. Což ji paradoxně přivedě k dospění. Její přítel, zdánlivě dospělý a vyzrálý, který se nakonec zachová dětinsky. A Hlavní hrdina, jenž se svérázným způsobem pokouší najít se ve ztrácejícím, bortícím se a ucházejícím životě. To celé natočené zajímavou kamerou a okořeněné několika velmi zajímavými až geniálními scénami (např. když sousedky šmírují na chodbě a hlavní hrdina jde a zavírá jim dveře, nebo jeho rozhovor s milencem jeho ženy). Nějaký sex a nahota? Ač na svou dobu jistě velmi otevřené (a snad až s náznaky kontroverznosti), pro film a příběh to není vůbec důležité a kdyby to tam nebylo, nijak by to filmu neuškodilo. Byla by velká škoda tento film redukovat pouze na tu nahotu a erotiku. Faktem ovšem je, že jsou tyto scény nasnímány a odehrány velmi přirozeně a přesvědčivě. (15.12.2016)

V minulosti som to dvakrát vypol, pretože úvodná pol hoďka je trapný, od reality odtrhnutý bullshit. Potom sa to našťastie spraví. Bavilo ma sledovať ich spoločné chvíľky v byte, jej herectvo, jeho herectvo, jej telo a všetky tie kontrasty. Od scény “strč mi prsty do prdele” to mieri dokonca ku piatim hviezdam a napríklad rozlúčka s mŕtvou manželkou je naozaj top. Až sa to v závere zase pokazí, než by ste stihli povedať Najlepší Bertolucci. (02.11.2019)

Úplně nahá žena, zobrazení análního sexu a vykřičení zoofilních erotických fantazií. Kulturní-sexuální revoluce si o takový plod říkala a Bertolucci ho na plátna kin dodal v roce 1972. O pár let předtím veřejnost ani nedýchala vzrušením, když rádiové vlny poprvé přenesly slovo „fuck“. O pár let později bylo pornografie a vulgárního jazyka všude plno. Bertolucci prolomil jednu hranici, to je asi pravda, takže vstoupil do historie. --- Ovšem ne každý vstup do historie si zasluhuje uznání. Někdo musel být první, kdo si před lidmi vytáhl holuba z nosu. Ostatní ho možná okřikli, možná obdivovali, každopádně dnes je ten čacký revolucionář po zásluze zapomenut. Má tenhle film v něčem větší hodnotu než první „fuck“ v rádiu? Pochybuji o tom. Charaktery citově unaveného a zhýralého dobrodruha a hrubým sexem fascinované mladice nejsou ničím pozoruhodné, navíc se s nimi Bertolucci zvlášť nepáral. Příběh je banální voyeurská erotická fantazie, a jsem přesvědčený, že Bertolucci jakýsi slabounký děj slátal výlučně proto, že tenkrát dost dobře nemohl natočit prosté a dějeprosté porno. --- Takže, vytáhněte si z nosu co tam zrovna máte a představte si, že jste na státní recepci. Čin je to banální, ale vaše společenská výpověď bude důrazná a náležitě skandální. Hurá. (09.10.2011)