Ženy na pokraji nervového zhroucení

Ako to ten Almodovar robí, jeho námety sú akokeby napísané pre telenovely, scenáre sú častokrát vysoko nepravdepodobné a postavy sa chovajú ako blázni. Lenže on si to aj sám natočí, svojím nezameniteľným štýlom a všetci sú z toho hotoví. V tomto pípade je čerešnička na dorte začínajúci Banderas. Vedeli by ste si ho vtedy pedstaviť ako macha? Inak film samozrejme prevažne o ženách a pre ženy. Od jediného muža, ktorý im rozumie. (29.08.2009)

Po über-Hřebejkovi/anti-Almodóvarovi [Anders Thomas Jensen] se mi zachtělo uchýlit se v rámci rekonvalescence do světa žen. Jméno filmu pro mě představuje ikonickou záležitost – všeříkající slovní spojení mi utkvělo v paměti již v dobách, kdy jsem do kina chodil výhradně na filmy typu „Den zúčtování“ a mohlo by se stát názvem skoro každé emise věhlasného španělského ženo-zpytce. Překonal jsem pocit, že vídám ASI cosi takového den-co-den v práci a film si konečně dopřál. K mému překvapení se nejedná zdaleka o takovou řáchandu, jak šíří pověst [u mnohých scén ze „Špatné výchovy“ a „Kůže...“ jsem se zasmál víc, ale nejsem ženská, že jo, takže co já vím, možná mi unikly nějaké vtípky v barevném sladění hadříků]. Některé prvky Almodóvar opakuje už zřejmě celá desetiletí – tématizování filmu prostřednictvím příběhu [zde skvělé scény z dabingu, hlavní hrdinka coby herečka atd.], obsazování věru nevzhledných mužatek [zde hlavně monstrózní a po všech stránkách mansonovská Rossy de Palma]. Nepočítáme-li šílený účes Antonia Banderase, filmy z téhle dílny vypadají bez ohledu na posun v technologiích a trendech už víc než dvacet let stále stejně [skvěle]. Na rozdíl od jiných mne ale tento nezasáhl tak, jako jiné – možná kvůli stejnosti resp. mé neschopnosti uchopit jeho deklarovanou jedinečnou komediální kvalitu, mně prakticky neviditelnou [vzpomněl jsem si na dva podobné případy – Bergmanovy legrácky a Cimrmanovu povzbudivou písničku „Polární noc, má zvláštní moc...“], možná kvůli tomu, že se z tele-novely protentokrát vytratilo drama. (12.11.2012)

Almodovár sa pokúsil o vtipnú situačnú komédiu, ktorá mu vychádza v pasážach, kde exceluje Carmen Maura, tá to dokonale stiahla všetko na seba a všetko mimo nej je len taký trápny odvar. Naparíklad na jej kamarátkach sú vtipné len dlhé nosy a to je pramálo. A ešte zaujímavá veta. V roku 1988 vo filme môže kľudne hlavná predstaviteľka povedať: "Neviem o tom, že by v Madride boli nejakí teroristi." Dnes si už len môže povzdychnúť, že staré dobré časy... (26.03.2020)

Nemůžu si pomoct, ale jak mám ráda pozdního Almodovara, jeho ranou tvorbu nemusim. Nebavila jsem, ba právě naopak. Navíc nemám ráda příběhy o ženách, které takhle vyšilují kvůli chlapům (totéž platí obráceně). Ale je zde už patrná úžasná Almodovarova barevnost, kombinace červené a zelené, která je pro něj tak charakteristická. Ale na druhou stranu je dobře, že někdo tvorbou zraje. Já znám více režisérů, kteří od svého vrcholu již jen klesají. (22.06.2009)

Carmen aka Pepa skvělá (krásná, příjemná, hezky oděná), Tonda zamlada docela fešák, ošklivost jeho snoubenky fascinující (myšleno v dobrým), Almodóvarovo barvičkování asi miluju, moka konvičky a židle z Bauhausu též. Až na "za vlasy přitaženej děj" všechno výborný. Nic proti absurditě, ale tady se jí nahromadilo příliš. Tři hvězdy málo, čtyři moc, takže něco mezi. (16.12.2014)