Ženy na pokraji nervového zhroucení

Udělala bych lépe, kdybych před začátkem filmu do sebe vpravila sklenici gaspacha s pořádnou dávkou pilulek na uklidnění. Ušetřila bych tak vlastní nervovou soustavu od návalů vzteku a rozčílení, které mnou lomcovaly v průběhu ubíjejícího zírání na toto "umělecké dílo" Pedra Almodóvara. Absurdní komedií o psychicky labilních ženách-milenkách stárnoucího proutníka Ivána mě otrávil "absolutně dokonale". Po větrné bouři Černých rouch jsem další absurdní filmový almodórovský závan opravdu nečekala. (07.01.2009)

S Almodovarem to mám jak na houpačce. Některé jeho filmy se mi neskutečně líbí, jiné naopak neskutečně nelíbí (to především ty z počátku kariéry a pak ty nejnovější). Tohle bylo nominované na Oscara v kategorii zahraniční film, ale mě to moc neoslovilo. Možná i tím, že nejsem žena, ale zkrátka mě to neoslovilo. (26.02.2019)

Zaujímavá komédia, ktorá vsádza na sled absurdností, ktoré by sa nemali po sebe vôbec stat. Čím viac postáv pribúda tak tým je film vtipnejší a zamotanejší. Nič výnimočné sa ale v ňom nestane. Skôr len v zopár scénkach sú náznaky niečoho čo by sa mohlo stať a príbeh ešte viac zamotať. No zjednodušene ide o boj troch žien o jedného muža, ale tento boj nie je na blízko na "bodáky", ale bojuje sa rôznymi okľukami v príbehu. Antonio Banderas tu vyzerá naozaj mlado a má ďaleko od sex symbolu. Banderas tu totiž hrá hanblivého trocha koktajúceho muža. Všetky ženy v hlavných úlohách vo filme hrajú obstojne ak nie trocha nadpriemerne. Film ma ale nepohltil a čakal som kým sa skončí. Koniec ma neprekvapil a nejaký podobný sa dal aj očakávať. (06.08.2015)

Po über-Hřebejkovi/anti-Almodóvarovi [Anders Thomas Jensen] se mi zachtělo uchýlit se v rámci rekonvalescence do světa žen. Jméno filmu pro mě představuje ikonickou záležitost – všeříkající slovní spojení mi utkvělo v paměti již v dobách, kdy jsem do kina chodil výhradně na filmy typu „Den zúčtování“ a mohlo by se stát názvem skoro každé emise věhlasného španělského ženo-zpytce. Překonal jsem pocit, že vídám ASI cosi takového den-co-den v práci a film si konečně dopřál. K mému překvapení se nejedná zdaleka o takovou řáchandu, jak šíří pověst [u mnohých scén ze „Špatné výchovy“ a „Kůže...“ jsem se zasmál víc, ale nejsem ženská, že jo, takže co já vím, možná mi unikly nějaké vtípky v barevném sladění hadříků]. Některé prvky Almodóvar opakuje už zřejmě celá desetiletí – tématizování filmu prostřednictvím příběhu [zde skvělé scény z dabingu, hlavní hrdinka coby herečka atd.], obsazování věru nevzhledných mužatek [zde hlavně monstrózní a po všech stránkách mansonovská Rossy de Palma]. Nepočítáme-li šílený účes Antonia Banderase, filmy z téhle dílny vypadají bez ohledu na posun v technologiích a trendech už víc než dvacet let stále stejně [skvěle]. Na rozdíl od jiných mne ale tento nezasáhl tak, jako jiné – možná kvůli stejnosti resp. mé neschopnosti uchopit jeho deklarovanou jedinečnou komediální kvalitu, mně prakticky neviditelnou [vzpomněl jsem si na dva podobné případy – Bergmanovy legrácky a Cimrmanovu povzbudivou písničku „Polární noc, má zvláštní moc...“], možná kvůli tomu, že se z tele-novely protentokrát vytratilo drama. (12.11.2012)

Almodovár sa pokúsil o vtipnú situačnú komédiu, ktorá mu vychádza v pasážach, kde exceluje Carmen Maura, tá to dokonale stiahla všetko na seba a všetko mimo nej je len taký trápny odvar. Naparíklad na jej kamarátkach sú vtipné len dlhé nosy a to je pramálo. A ešte zaujímavá veta. V roku 1988 vo filme môže kľudne hlavná predstaviteľka povedať: "Neviem o tom, že by v Madride boli nejakí teroristi." Dnes si už len môže povzdychnúť, že staré dobré časy... (26.03.2020)