Na černé listině

Smíšený pocit nenastává pouze ve chvíli, kdy se vám tchýně zabije ve vašem novém autě, ale zmocňuje se vás i tehdy, jestliže 45 minut umíráte nudou a poté si nenasytně vychutnáváte svižné a přesvědčivé dialogy s originálními gagy. The Front je bohužel tento případ. Rittův charakteristický rukopis se v první části utápí v záplavě mdlých dialogů, během nichž se sice divák dozví něco o mccarthyově epoše, ale nutkání sledovat hodinky je bohužel až moc časté. Druhá část však razantně mění svojí tvář a divákovi štědře servíruje jeden skvostný okamžik za druhým. Skvěle zrežírovaná je kontrapozice humorných situací s těmi dramatickými. Závěrečná věta Howarda Prince, která vypoví o této antikomunistické éře víc, než 50 politologických knížek dohromady je lahodnou třešničkou na dortu. Velmi specifický film. (16.11.2013)

Woody Allen se do své role vžil natolik, že jsem několikrát zapochyboval, zda není skutečným scénáristou a Walter Bernstein pouze jeho "překrývačem" :-). Avšak, soudě dle závěrečných titulků, měli tvůrci s tématem bohaté zkušenosti. Inteligentní tragikomedie, při které občas solidně mrazí - našinci totiž toto téma není cizí (pouze v opačném ranku). 75%. (25.12.2012)

"Chtějí změny, no tak ty Židy postřílíme. To je dobrej nápad." Proč Židy za války plynovat, když je chce sponzor ve filmu postřílet? Není důvod mu nevyhovět, protože Howard Prince je skutečně skvělý autor a i když je negramotný, tak filmové scénáře chrlí jeden za druhým. Mě to hodně bavilo, ale nejlepší na tom byla skutečnost, že v době mccarthismu byli lidé podezřelí z podpory komunismu zapisováni na Seznam, který oficiálně neexistoval, takže nebylo možné je z něj vyškrtnout. Na to si Výbor pro neamerickou činnost dával velký pozor a já vzdávám poctu těm autorům ze Seznamu, kteří si tímto snímkem rýpnuli do ctihodného Výboru. (15.10.2017)

Kto môže najlepšie nakrútiť film o „čiernej listine” , ako ten, ktorý sa na nej v skutočnosti ocitol ? Martin R-I-T-T by teda mohol rozprávať, keď bol skoro v totálnej RITI ! Aj iní vo filmovom ansámbli. V 50. rokoch si Výbor pre neamerickú činnosť „posvietil” na osobnosti zo zábavného priemyslu, ktoré by mohli sympatizovať s komunistami. Následne vytvorili B.L.A.C.K L.I.S.T, kde si mohli vynájsť každý svoje meno. Nachádzali sa na ňom ako herci, tak aj scenáristi. A tento film rozpráva o tom z dvoch pohľadov. Jednak o pokladníkovi Howardovi Princovi, ktorý sa vydáva za televízneho scenáristu, ktorým v skutočnosti nie je, totiž jeho priatelia ho požiadali, či by im takto nepomohol, že oni budú písať, a on si publicitu ukradne pre seba, skrátka každý má právo na svojich „5 minút slávy” . Spisovateľa, ak odstavia na druhú koľaj, tak stále môže pokračovať vo svojej obľúbenej činnosti, trebárs pod pseudonymom, alebo poprosí kamaráta. A čo herec. Aké má on možnosti ? Určite horšie ! Jedine uviazať si slučku na krk a obesiť sa na najbližšom strome ? Vyskočiť z okna ? Hodiť sa pod vlak ? Asi tak nejak, pokiaľ je labilnejšej povahy, urobí to. HECKY BROWN má na to podobný pohľad. Trošku chaotickejší strihovo, lepší v scenáristickom uchopení, za prispenia WOODYHO a ZERA ide o brutálne úprimný film, ktorý nenecháva nič na náhodu, ale ponúka možnosť exkluzívneho nahliadnutia, ako sa cítili osoby, ktoré sa ocitli na nepeknom vysvedčení... (17.02.2018)

Tohle skutečně nerežíroval a nenapsal Woody Allen? Vsadil bych se, že ano. Intelektuální, konverzační, vtipné...všechny atributy jeho typických komedií. Výborný humorný film s vážným obsahem. Je totiž zajímavé podívat se na padesátá léta 20. století jakoby z druhé strany a paušalizovat k úsudku, že tahle doba po skončení druhé světové války byla celospolečenským přituhnutím a jakousi normalizací režimů plošně, napříč panujícími diktáty. Šílenství mccarthysmu se sice nevyrovná běsnění nastupující lidově-demokratické vlády pracujícího lidu, ale klidným milníkem americké poválečné historie rozhodně také není...jak ukazuje třeba zrovna tenhle vynikající film (s obdobnou tématikou se můžete setkat kupříkladu ještě ve strhujícím černobílém dramatu George Clooneyho Dobrou noc a hodně štěstí či taktéž v komediálně laděném Darabontově Majesticu či praštěné komedii bratrů Coenů Ave, Caesar! a samozřejmě v životopisném dramatu Trumbo...) (13.07.2007)