Čtyři pokoje

Všemi čtyřmi povídkami se táhne jako hodně nechutný nosní sekret vrtící se zadek Tima Rotha, který přehrává až se hory zelenají. První povídka nemá příběh ani pointu, její absence je nahrazena pohledy na obnažená ňadra. Druhá povídka má náznak pointy. Třetí je zábavná a děťátka, především chytrá holčička, jsou k pomilování. Kdyby zlatý maliňák Roth nezkazil poslední Tarantinovu povídku, byla by báječná. Jenže Roth se musel svíjet, až diváka zamrzí, že se neomotával kolem tyče, tam by se hodil. Škoda, že ani jeden ze čtyř režisérů s ním nic nesvedl. (24.04.2014)

První příběh absolutní nesmysl nudný...no prostě fuj nezaslouží si to ani jednu hvězdu prostě nepochopitelné. Druhý příběh trochu více akce, vtipné napínavé...docela dobré to je za 3 hvězdy. Třetí příběh naprosto skvělé zase Rodriguezovo obvyklé s dětmi má to vtip nic tomu nechybí! Čtvrtý příběh není tak dobrý jako třetí ale taky vtip tam je a to jak skoro vůbec kamera nestříhala super! Tarantino zase jako vždy drsnej typan...kdyby to točily celý Rodriguez a Tarantino bylo by to jiný kafe! (17.11.2009)

Úvodní povídka je vážně slabá, druhá už lepší a třetí a čtvrtá nemají jedinou chybičku. Ať už to jsou Rodriguezovy kouřící a popíjející děti nebo Tarantinovy hravé dlouhé záběry, konečně to je zábava a radost sledovat. Navíc se dočkáme pořádně působivých point a oba pánové také zřejmě věděli, jak zkrotit Tima Rotha, protože se v jejich pokojích najednou stal o něco snesitelnějším trotlem. Chválím také povedené úvodní "růžovopanterovské" titulky. (06.02.2016)

Co to jsou Čtyři Pokoje? Velmi svérázný herecký koncert geniálně šíleného Tima Rotha nebo pásmo čtyř příběhů VELMI rozmanité kvality? Bohužel obojí. Bohužel proto, že první příběh je naprostým kýčem o ulítlém sabatu (byť přítomnost Valerie Golino a Marisy Tomei pomáhá;)) a druhý je jakousi podivnou psychohrou, jejíž jediné pozitivum je (kromě Rotha) skrz Jennifer Beals podaný důkaz o tom, že osmdesátá léta byla vizážistické Zlo...ale proč se divit, projděte si filmografii Rockwella a Andersové (nebo naopak, výsledek to nezmění:)). Naštěstí je tu ještě druhá polovice, jejíž první polovině;) vévodí "obrazová poetika Roberta Rodrigueze", a u které se prostě nejde nesmát. A pak přijde finále, které dává tušit, že první dva režiséři byli druhými dvěma sprostě použiti jako předskokani a ne jako rovnocenní partneři. Tarantinův příspěvek je jako obvykle poctou něčemu, co jsem nikdy neměl šanci vidět (ale hrál v tom prý Steve McQueen a prý to byla klasa), a má to osobitný štýl, který až leze na nervy...ale stejně vás překvapí genialita rozuzlení, nemluvě o Bruci Willisovi, fuckujícím do telefonu snad víc než Mel Gibson. Je mi líto, ale jako celek to prostě nemůže dostat víc než 60% (zprůměrujte si dvě čtyřicítky a dvě osmdesátky). (28.10.2010)

Veľmi nevyrovnaná záležitosť, s nestabilnou kvalitou poviedok. Sprevádza nás nimi psychopatický Tim Roth, ktorý mi prekvapivo dosť liezol na nervy. Najviac prekvapil rozbiehajúci sa Tarantino, jeho poviedka je najlepšie vypointovaná. Za ním mierne zaostáva Rodriguez. Plusom je, že to ide od najhoršieho po najlepšie, čím gratulujem strihačovi a dramaturgovi k triezvemu uvažovaniu. (06.06.2012)