Devs

Alex Garland se vším všudy. Jedinečná atmosféra, velký důraz na design a barvy a postavy, které až umělým světem proplouvají. Z pohledu příběhu a jednotlivých postav spíše průměrná podívaná, která ale dovoluje pracovat s predikčním modelem v praxi a maximálním důrazem na vnímání fyzikálních zákonů, která je v závěru zbourána (?!?). Alex Garland mohl jednoznačně zkrátit své dílo a bylo by tím přístupnější, ale neobsahovalo tu unikátní atmosféru. DeVs se současně řadí mezi další aktuální seriály, které pracují nejenom s predikcí zahnanou do extrémů, ale také nebezpečným pohledem na technologie a až kyberpunkový záměr kritizovat korporát. PS: ta dívka nad lesem je stejně creepy... (06.05.2020)

Srovnání s vynikající Annihilation ukazuje jedny z hlavních problémů Devs - doslovnost Garlandovi fakt nejde, obzvlášť když se o ni pokouší ve spojitosti s jeho fabulováním v exaktní vědě. Annihilation dokonale funguje jako alegorický trip, Devs žádné interpretace nad plán nenabízí. On prostě jen až do konce vymýšlí svůj zjevně alternativní kvazideterministický vesmír a dělá tím tak trochu debily z diváků, aby pak haha trololo obrátil a naopak udělal naprosté debily ze svých postav. Takto to zní asi jako velký hejt, ale to je asi přehnané, mě to navzdory tomuto zklamání bavilo, mám rád když se sci-fi dotýká méně primitivního námětu než je obvyklé a vybízí k přemýšlení, i když není úplně originální (vidím tu třeba velkou inspiraci ve Svit vzdálených dní od A.C.Clarka), a tak oceňuju i ty které nejsou úplně promyšlené. Ex Machina na tom vlastně byla co si matně pamatuji podobně, a vizuál i atmosféru zvládá i s minimem prostředí na výbornou. I ten kvantový počítač co tu má vypadá fakt moc pěkně. No ale pak je tu ta trochu zásadní chyba, že seriál má sedm hodin, když to přitom měl být dvouhodinový film - protože místo zajímavého a lehce intelektuálního sci-fi (byť nic mindblowing, ale budiž, holt ne každý je Terry Gilliam, který snad jako jediný v tomhle žánru dokázal všechno dotáhnout smysluplně) musím po velmi fajn úvodní půlhodině zdlouhavě sledovat úplně zbytečnou detektivní linku nějaké pipky. Kdyby v prvním díle umřela a zbytek děje byl opravdu jen o Devs, jejich vynálezu, a hlubším zkoumání jeho důsledků, z technického i etického hlediska, mohla to být fantastická věc. Takhle jsem měl ale pocit jako by se po úvodní vesmírné bitvě v Star Wars: IV přistálo na Tattoine... a dalších pět hodin se místo poletování po předaleké galaxii strávilo na farmě Lukovy tetky a strýčka. (26.04.2020)

Vyučený artový hysterik Garland vytáhl z krabice polomrtvou prašivou Schrödingerovu kočku a vykrmil ji Uranem 235. Načež nade vši pochybnost zjistil, že by to štěpení stejně nerozchodila, čili byla jednoznačně v superpozici mršiny už v momentě, kdy ji ten singulární kokot začal cpát tím obohaceným Whiskasem. Tímto jednoznačně prokázal, že Plancek byl jen termodyslektický nedouk a ve skutečnosti je základní kvantovou veličinou tak zvaná Garlandova konstanta, definující poměr mezi hybností pravé ruky a vlnovou délkou egokokotismu. Vyjádřeno vzorcem g = λda / Ψcho * πčus, to celé na druhou. Dozajista opojen tímto nebývalým legovědeckým úspěchem, opět uplácal silou celé své odbornosti v katechismu a historii patlalů přiblblý, kvantově religiózní popkornový pseudoblábol pro převzdělané instáčové přikyvovače a následovače o tom, co by se mohlo přihodit, kdyby se traumatizovaný Ježíš stal ředitelem Intelu. A v jeho dualitě se zacyklil natolik, až zapomněl, že má vakuum nejen v hlavě, ale také ve stěnách svého sajbrbaráku. No dobře, je to jakože sci-fi, takže si ten kvantový klerik muže cucat z prstu sebevětší pičoviny. Nicméně i sci-fi se dá udělat poutavě a zábavně, a ne tak, že z osmi hodin hrací doby dvě čumíte na zlatou kostku, která světélkuje a dělá vžuuum, další tři na vykuleného, do blba hledícího mastňáka, pronášejícího přehluboké, transcendentálně narkomanské bonbonmoty typu „Determinismus je divný, ale také krásný. Když vlastníš všechna data, vlastníš podstatu dat.“, dvě hodiny na televizi s dojebanou anténou, vysílající zrnící Golgotu, a pouhou hodinu je to jakože ten napínač, kdy mastňák unyle podusí slizkého Rusáka a dva nesympatické ťamany, protože mu brání v křesťansko – demagogické derelativizaci jeho antikoncepčního selhání. Při té prudě se mi celý čas honila hlavou dnes již klasická wykydpedická simplifikace objasnění Teorie relativity zedníkům, uklízečkám, řidičům hovnocuců a obráběčům kovů, kterou se Aleks při své tolik sofistikované tvorbě nepochybně bezvýhradně řídí: „Představ si, že mi strčíš nos do prdele. Já mám nos v prdeli, ty máš nos v prdeli. Kdo z nás je na tom relativně lépe?“ V jiné realitě, kde jsem přitroublý náctiletý pičus nebo nudofil s hornickým učňákem, teď možná nadšeně jásám nad nebývalou hloubkou a zábavností té megachitré fizikálňý kosmologyje a blaženě si mnu urychlovač částic. Ovšem v téhle to dokonale otráven posílám do černé díry. Tedy vlastně do piče, aby náhodou nedošlo k nějaké interdimenzionální diferenci, zhroucení kvantové vlny a nežádoucí transpozici identit. (08.05.2020)

Zajímavé, jak si Garland stihl během pár filmů vybudovat svůj specifický styl. DEVS je úkaz v současné seriálové tvorbě. Svojí mimózností, atmosférou, pomalostí, jinakostí zaujme od prvního dílu. Mysteriózní krimi thriller zvládneme v podstatě bez akčních scén, ale nestačí vůbec nudit. Tajemství a napětí vydrží udržet takřka do konce. Parádička. (04.08.2020)

Slabulinké oprdené tri hviezdy. Garlandovi jeho ego evidentne stúplo do hlavy až príliš, pretože v prípade DEVS forma neprebila ale rovno zabila obsah. Pseudobláboly, pseudoscifi, pseudotriler, pseudovšetko. Tony vaty, kecov o ničom, prerušované podmanivými kamerovými nájazdmi podporenými podmanivým ozvučením... a potom zasa tony vaty. O čom to bolo, resp. malo byť, to asi nevie ani sám Garland, pretože postavy napriek tomu, že mali vyzerať chytro, tak robili určité veci ako tupé opice a ich správanie sa odporovalo logike, na ktorú sa tu strašne chcelo hrať. Na osudovosť, či prepletenosť a slobodnú vôľu to tiež neuhral, pretože seriál operoval s absolútne vyhroteným determinizmom, ktorý takéto niečo nepripúšťa. V jednej chvíli sa postavy trmácajú nudnou vylajnovanou cestou, všetko je vopred jasné, nič sa nedá robiť ani zmeniť a zrazu v zlomku sekundy k tomu dôjde. A dôvod? Strata viery? Spájať vieru s týmto typom sci-fi je celkom odvážne a u mňa to vlastne snímku po obsahovej stránke dokonale zlomilo väzy. Dve hviezdy sú za spracovanie a tá tretia otrhaná až k jadru za celkom slušný začiatok. Inak seriál neodporúčam nikomu okrem filozofov filozofujúcich o hodnote hovna v alobale. (05.06.2022)