Tokyo Vice

„Zkurvení Japonci!“ Verbal, ČSFD, Ostrava 2022. Tak tohle bylo první, co se mi projelo mezi ušima po zhlédnutí tohoto skvělého seroše, pojednávajícího nejen o brutálně otapetovaných japonských vířivých vanách, ale zejména o totálně jeblé japonské fašistické kultuře a bezvýhradné otrocké hierarchické podřízenosti. A ne, nejednalo se při tom průjezdu o hodnocení Japonců či kvality díla, jen se mi okamžitě vybavila veselá historka s filosofickým přesahem, která se odehrála koncem devadesátých let na exkluzivním mezinárodním školení vrcholových nenažerů v Mnichově. (Mongololidé a přitroublí mileniálové mohou v této chvíli s neurovegetativním klidem přestat plýtvat urputným slabikováním a odebrat se slintat si na rozštěpy, nebo co to vlastně mimo rozbíjení atomu takhle přes den obvykle děláte, protože by je následující text mohl zacyklit a tutově jej nepoberou ani chápavými končetinami!) V závěrečné části školení lektor povídá: „Pánové, k vlastnostem top managera patří nejen odborná erudice, ale také všeobecný kulturní přehled. Proto si vás na konec ještě trochu vyzkouším. Budu citovat úryvky z děl světoznámých klasiků a vy se pokusíte rozpoznat autora. Takže: „Radosti, ty jiskro boží, dcero z ráje zrozená ...“ Někdo?“ Naprosté ticho, klopení očí, když tu se najednou v první lajně vymrští Japonec, vypne se do pozoru, freneticky se ukloní a zařve: „Friedrich Schiller, Óda na radost, Weimar 1785.“ Pár lidí uznale zamručí a lektor pokračuje: „Matka vece: Zvonu hlasy volají tě k sobě, nepůjdeš-li, brzo asi zvon si přijde k tobě ...“  Zase chvilku rozpačité ticho, paxe ale opět vymrští onen ťaman a bez zaváhání vypálí: „Johann Wolfgang Goethe, Putující Zvon, Erfurt 1805.“  Pár frajerů pohrdlivě zakroutí hlavami, lektor se blahem vysemení a pokračuje: „Sobě hledejme spíš dobro, žijme sobě ze svého, ač v širé jámě té tu bez účtů a volni ...“ Naprosto stejná situace a jen ťaman strojeně zaječí: „John Milton, Ztracený ráj, Londýn 1667.“  Načež se vzadu jeden chlápek přikloní ke druhému a povídá: „Zkurvení Japonci!“  A vymrštivší se hujerský ťaman bez zaváhání kulometně kontruje: „Max Grundig, CeBit, Hannover 1998.“  Téměř osm plnotučných hodin mě tihle rýžožrouti a Ansel, který překvapivě vyrostl z prkenného divergentního slizáka do přirozeného a sympatického herce, parádně zabavili a byl jsem velmi zvědav, jakpak se to asi celé vysvrbí. Jenže ono to vysvrbělo akorát tak do zasraného útesovisce, a já si teď budu nejmíň rok okusovat nehty jak čurák, jestli to vůbec nějak dopadne a jestli to náhodou pohlupavá většina zase blahoslaveně nezařízne ve prospěch nějaké pastelově oelasťákované svištivé superpičoviny. Vidíte, jak jsem říkal - „Zkurvení Japonci“! (21.05.2022)

Neonové Tokyo a Michael Mann jako spoluautor a režisér pro mě znamenalo velké natěšení. O to větší bylo moje zklamání, když se z očekávaného thrilleru stal vizuálně atraktivní, ale jinak utahaný seriál o japonské kultuře a náhledu do ne úplně zajímavých životů japonských mafiánů. Čekal jsem něco úplně jiného a po prvním vydařeném díle (jediném od Manna) šla kvalita a můj zájem strmě dolů. Naštěstí je samotné Tokyo dostatečně vtahující. (13.06.2022)

Seriálu velice pomáhá neokoukané prostředí japonské kultury, díky čemuž je minimálně první část seriálu zajímavé sledovat. Jak ale čas plyne, stále více se kupí klasická seriálová klišé a postavy činí neskutečně okaté boty, které vedou k naprosto očekávatelným závěrům... Na druhou stranu, nejvíce se na seriálu chválí autenticita a je fakt, že v reálném životě asi lidé podobně jednají každou chvíli.. Když ale sleduji detektivku, chci něco chytřejšího :) (31.07.2022)

Už jsem dlouho nezažil takhle pomalé seriálové tempo, je to asi tím že nejsem zrovna velký fanda do seriálů. Autoři navnadily prvním dílem a jménem režiséra a dobrou atmosférou. Postavy dávají vědět, že se z toho může vyklubat pěkný příběh, ale je to tak moc pomalé až bez akce. Chybí tomu vedení jednoho režiséra a děj prostě tak nějak plyne.  Za tu nostalgii devadesátých let dávám vyšší hodnocení. (06.05.2022)

Sonda do Japonské společnosti optikou Yakuzy, policie a žurnalistů. Tyhle tři světy jsou umně propojené. Seriál je precizní, autentický, realistický, (nakolik si myslím že znám Japonsko) a snaží se nepřehánět. A z toho pramení i jeho jediná slabina, místy jsem se dost nudil, některé vedlejší příběhové linii jsou slabé (např. Nemocný bratr novinářky…) a zpomalují tempo nezáživnými dialogy. Nechybí několik opravdu silných momentů a scén, ale je jich dohromady jak prstů na dvou rukách vysloužilého jakuzáka. Za ty hluchá místa bych měl jít na 4*, ale tenhle kousek si to nezaslouží a už kvůli drsným jakuzáků, skvělým hereckým výkonům a odvážné porci japonštiny (mohlo být klidně více :) jdu na5. (27.05.2024)