Zvláštní dny

Problémový případ. Je zde dojem určité nadčasovosti – jednak v rovině hlavního high-tech konceptu, kdy zde máme jedince, kteří v podstatě postrádají vlastní život na vrub toho, že jsou závislí na sdílených zážitcích těch druhých (viz. dnešní kult reality show či sociální sítě). Poté je zde také patrná technická zdatnost tvůrců – především v systematickém využívání POV záběrů, které jakoby někdo vystřihl z Hardcore Hanryho a přesunul je o dvacet let do minulosti (a na jejichž technologické uskutečnění prý padla značná část celkového rozpočtu). Avšak v mnoha ohledech jsou Zvláštní dny naopak typickým dítkem své doby – například v šíleně dlouhých „mířících“ scénách, kdy záporné postavy „bondovsky“ rozebírají své předešlé plány či ve zpomalovačkách tak typických pro období 80-90 let. Celkový dojem dále kazí herecké výkony (Juliette Lewis je ve svém exhibicionismu strašlivě otravná) a nepříliš šikovně rozvrstvené tempo vyprávění, kdy jsou některé pasáže příliš protahovány, zatímco jiné jsou pro změnu zmatené. (19.01.2018)

"Třeba se chcete dát zbičovat jeptiškou. Můžete cokoli." Děkuju, nechci. Ale určitě bych našel pár svejch fantazií, který bych si s technologií SQUID docela rád užil. Takže je možný, že kdybych Zvláštní dny sledoval se síťkou na hlavě, tak by to bylo za plnou palbu, protože tohle divoký vítání roku 2000 je mnohem lepší, než jak si ho pamatuju. Je to zamotaný a nikomu se nedá věřit. Jen Mace. Miluju ji. Takovou kamarádku jsem vždycky chtěl a za sexbombu Faith bych ji vyměnil bez váhání. Tohle je zkrátka budoucnost, která se už dávno stala minulostí, i když ještě nenastala. Takhle jednoduchý to je a mě to vždycky bavilo. (03.05.2022)

Kathryn Bigelow mám rád a ona je vlastne jediným dôvodom, pre ktorý som chcel tento film vidieť. 74 % síce nie je veľa, ale možno pôjde o nedocenený film. Chyba lávky! Ide o precenený film. Film so zaujímavým námetom, ktorý je žuvačkovito natiahnutý do dva a pol hodinovej dĺžky. A keby aspoň v tých dva a pol hodinách prebiehal nejaký normálny dej, tak možno. Ale všade bolo plno ľudí, všetci sa niekam ponáhľali, niekoho prenasledovali, niekoho vraždili, púšťali si tie svoje videá a vzdychali pri ich sledovaní ako najatí. Do toho trochu sexu, trochu rasizmu a na konci som ostal ako obarený, lebo hlavou mi blúdila otázka: Toto čo malo byť? Už nikdy nechcem o tomto filme počuť. Ale Kathryn Bigelow naďalej považujem za skvelú režisérku (21.03.2015)

Hustý sci-fi/nesci-fi, který mi trošku připomělo eXistenZ, tim jak to je udělaný a použitím podobnýho nápadu s virtuální realitou, která je tady hodně zajímavá, ať už kvůli nápadu ukládání vzpomínek na disky a možnosti neustálýho znovuprožívání se všim všudy a nebo díky geníální firstperson kameře. Nicméně příběhu by určitě neuškodilo měnší zkrácení stopáže, jako ne že by to nějak nudilo, ale trošku mi přišlo, že to v určitých okamžicích postrádá tempo a spád ,což je celkem škoda, protože jinak je to super, včetně drsný Angely Bassett, která hodně zastiňuje 80% filmu chudáčkojidního Ralpha Finnese, kterej ale taky rozhodně neni špatnej (29.02.2008)

„You see?“ Postmoderní neo-noir, který tradiční zpochybňování elementárních jistot povyšuje do nové dimenze. V době plně medializovatelné paměti, kdy se člověk sám stává záznamovým médiem a vzpomínky dobře obchodovatelným zbožím, nenávratně mizí hranice mezi přítomností a minulostí, mezi veřejným a soukromým, mezi dílem a tvůrcem. Post-ideologický věk, v němž jsou znevažovány veškeré myšlenkové směry a jedinou přetrvávající logikou je logika trhu, neumožňuje projevit skutečné city, vyřknout ideu a myslet ji vážně. Romantický vztah nahradila tělesná rozkoš na jednu noc. V krajním případě jenom virtuální. Rozpad dlouhodobého soužití dvou lidí je ve Zvláštních dnech symbolicky vázáno na ztrátu Víry (Faith), jak se Lennyho přítelkyně jmenuje. K útěkům do idyly, do nepřetechnizovaného světa a ke dnům v doslovném i přeneseném významu prostoupeným světlem, slouží přístroj, prostředek zastupující nejen drogy, ale v širším smyslu celý život. Šíření informací bez kontextu, s důrazem na okamžitou emoční (a pokud možno i fyzickou) odezvu, lidi zbavuje zodpovědnosti a nutnosti myslet. Stačí teď a tady vidět a prožít tohle. Potřeba ohraničit své neuchopitelné zakoušení světa dosáhla absurdních rozměrů. Neboť byly vyčerpány reálné možnosti, jak lépe poznat svět, přišla na řadu oblast imaginárního, ovšem nemajícího se zakrnělou lidskou imaginací mnoho společného – na společný, díky technologiím každému srozumitelný a snadno přepisovatelný kód lze nyní převést i obsah mysli. Poslední soukromé vlastnictví se stalo široce dostupným. Relativita subjektivního vnímání světa byla zněkolikanásobena. Co vidíme, když vidíme, co viděl někdo jiný? Klasický prostředek filmového vyprávění, flashback, pronikl do reality. Jenže „Are you sure it’s real?“ Cameronův vizionářský scénář nabízí filozoficky výživného materiálu na několik filmů, což je největší výhra i největší slabina Zvláštních dnů. Své si v nich najdou teoretikové médií, prorokové apokalypsy, fanoušci sci-fi i feminismu (ženy jsou zde minimálně morálně silnější než muži). Obdiv patří také Kathryn Bigelow, která tohle myšlenkové monstrum dokázala jakž takž zkrotit. Temná prostředí přeplněná obrazy (a obrazy obrazů) a zvuky a snímaná v dlouhých steadicamových záběrech s minimální hloubkou ostrosti skoro vyvolávají závrať. Pozornost je kvůli světelnému a zvukovému rozptylování permanentně podrobována zatěžkávací zkoušce. Nejsme naváděni, čeho si máme všímat, tak trochu se spoléhá na trénovanost zraku člověka, jehož skopický režim charakterizuje slovo „roztěkanost“. Nestálost vjemu skutečnosti, který si stačí dohledat a přehrát, vytlačuje potřebu zrakem na objektu zájmu chvíli setrvat.  Není to na koukání dvakrát příjemné a vše příznačně směřuje k rozpadu a rozbití obrazu (ve finále jako z Dámy ze Šanghaje), ale takhle nějak realitu zakoušíme a tedy i žijeme. Život v nevědomí a v nevidění. 85% (31.07.2022)