Paisa

6 svižných epizód z bojov v Taliansku a sledujúce postup americkej armády. Každá z nich je odlišná a ukazuje, ako všelijako možno zobraziť vojnu. Z každej by sa dal urobiť dlhometrážny film, ale práve toto rozhodnutie obdivujem na filme najviac. Za dve hodiny sa Rossellinimu takto totiž darí zobraziť omnoho viac a nemám pocit, že by epizódam niečo chýbalo. Pozor, sú to vojnové historky a happy end tu nemá miesto. Prevláda krutosť a vraždenie, ale cítiť tu ten pocit, že je proste už po a Taliani mohli sledovať tento film na jednej strane s hrôzou v očiach, spôsobeným pripomínaním udalostí, ktoré sa im zjavovali čerstvo vo snoch, na strane druhej s určitou úľavou, že toto je už minulosť. (20.10.2015)

Z řadou filmů italského neorealismu mám problém - jsou pro mě zkrátka obtížně stravitelné, ale Paisa k nim nepatří. Je to v každém ohledu výborný válečný snímek, který hodně vypovídá o tom, co válka znamená pro její aktéry a civilní obyvatelstvo. Je to povídkový film se šesti uzavřenými příběhy, které pochopitelně nemají, jak už je to u povídkových filmů typické, stejnou úroveň, ale všechny mají slušnou a sdělnou pointu. Je pravda, že Rossellini neumí válečné scény, ale to není výrazně na škodu věci, protože v tomhle filmu o válce se vlastně objevuje jediná bitevní scéna v závěrečné povídce. Ta je chaoticky sestříhaná a špatně nasnímaná, ale v Paise jsou mnohem důležitější mikropříběhy, které vůbec nesouvisí bezprostředně s válečnou vřavou. Jednotlivé epizody vypadají hodně nahodile, ale dohromady tvoří působivý celek, autentický a i s odstupem času hodně vypovídající o atmosféře země, kterou prostupuje fronta. Působivá pro mě byla povídka odehrávající se ve stařičkém klášteře, který navštíví trojice polních amerických kněží, a dojde ke konfrontaci katolického myšlení s americkou otevřeností. Pro italské řeholníky je naprosto nemožné pochopit, že katolický kněz dobře vychází s protestantským knězem i s židovským rabínem a spolu utěšují vojáky. Pro všechny povídky je typické, že pojmy jako pravda, láska, spravedlnost a statečnost můžou být ve vyhrocených situacích hodně relativní. Rossellini nemoralizuje, prostě jenom ukazuje to, čeho byl za války svědkem. Celkový dojem: 90 %. (22.09.2008)

Neorealismus nemusí sednout každému, ale prostě mu nejde upřít, že v tom, co zobrazuje a jak to zobrazuje, je síla. Když Američané ve snímku "Nejlepší léta našeho života" dali jednu z hlavních roli muži, který skutečně přišel o ruce, bylo to kritizováno. Není se čemu divit, protože to v hollywoodském stylu vypadá jako přetvářka. V případě neorealismu tohle nehrozí. Ten počítá s neherci a tím i silným dopadem na emoce diváka. A zde jsou scény, které tenhle dopad mají. (30.09.2014)

gudaulin ***** případně říká, že "jednotlivé epizody vypadají hodně nahodile, ale dohromady tvoří působivý celek." Je to asi proto, že válka se dá popsat i smrtí, byť jediného člověka; pak už je to jen násobení, případně mocnění. A možná i proto se právě tady jeví skvělý Roberto Rossellini spíš jako dirigent než direktor, a to spíš při zkoušce než při koncertu. Těžko říct, zda víc než o válku, nešlo Rossellinimu o střet dvou, mentálně nekompatibilních světů, (staro)italského a (novo)amerického, prostého a sofistikovaného, chaotického a uspořádaného. Pomohlo by nám, kdybychom věděli, v jakém smyslu slovo "paisá/ paisano" používá. Pokud si jej osvěžíme: 1. civilista, 2. sedlák, 3. krajan, 4. soudruh, 5, kamarád, pak asi musíme dojít k závěru, že jde o všechny uvedené (Podobně i SoolenJV ****: "Válka je sice všudypřítomná, ale film se více soustředí na obyčejné lidi – partyzány, chudé rybáře, mnichy v klášteře..." - tento výčet je ovšem třeba ještě značně rozšířit...). (29.02.2016)

Jakkoli se „kanonickým“ dílem stal ŘÍM, OTEVŘENÉ MĚSTO, byl to spíše snímek PAISA, jenž svým přístupem k reprezentaci historického traumatu, k vnitřní výstavbě vyprávění či kaleidoskopickým pojetím válečné zkušenosti na mezinárodní úrovni otevřel diskusi o nové, neorealistické estetice. ___ Jestliže v ŘÍMĚ, OTEVŘENÉM MĚSTĚ Rossellini ukázal italskou válečnou zkušenost z perspektivy města, v případě snímku PAISA perspektivu rozšířil na celou zemi. Na zkušenost nazřenou v šesti povídkách volně spojených časoprostorovou trajektorií spojeneckého postupu při osvobozování Itálie po roce 1943: Sicílie, Neapol, Řím, Florencie, Romagna, Pádská nížina. S výjimkou poslední je každá uvedena dokumentárními záběry s týdeníkovým komentářem, které jako by následující příběh plynule rozvíjel. ___  Tento model umožnil nabídnout kaleidoskopický obraz mnohosti traumat, zkušeností a variant porážek či hořkých zjištění. Paisa totiž není oslavou vítězství, osvobození či velkých hrdinských činů – a pokud se s hrdinstvím setkáváme, jde o akty osobní, palčivě nepochopené či bez naděje něco změnit. Ačkoli byl přitom snímek původně napsán Klausem Mannem z americké perspektivy, postupně byl složitě přepsán do perspektivy italské – byť americký motiv zůstal přítomen a natolik problematizován, až se dobová kritika neshodla, do jaké míry je film pro-, či protiamerický. ___  Spojujícím motivem je přitom vedle silných point právě (neschopnost) komunikace mezi „osvoboditeli“ a „domorodci“: formy nedorozumění a proces vyjednávání mezi perspektivami, zpočátku na úrovni jazyka, postupně na složitější kulturní bázi. Vzdor mýtům o bezprostřednosti, průběžnosti a náhodnosti vzniku filmu v souladu s neorealistickými tezemi je jeho tvar výsledkem pečlivých příprav, šesti měsíců přepisování scénáře, natáčení v ateliérech i postsynchronů, kdy se ostatně varianta americko-italského vyjednávání mezi pohledy promítala i do samotné tvorby. ___  Sám oceňuji i zpravidla nezmiňovanou kompoziční kvalitu snímku, pyramidální konstrukci. První a šestý příběh jsou si paralelní zobrazením množství pohledů, přítomností osobního gesta a reprezentací posunu v ne/porozumění. Druhý a pátý příběh jsou vlastně etnografické miniatury, v nichž představitel jedné kultury vstupuje do prostředí jiné a dospívá ke znejasnění svého výkladu věcí. Třetí a čtvrtá povídka jsou melodramata: milostným příběhem s „labyrintizací“ zápletky flashbackem a akčně-válečným příběhem s „labyrintizací“ prostoru. ___ Rosselliniho žel ve fázi dokončování snímku postihla rodinná tragédie a byl s to jej do zamýšlené (dnešní) podoby dopracovat až k uvedení v Paříži, kde se mu nicméně dostalo vřelého přijetí od francouzských kritiků v čele s Andrém Bazinem, což Rosselliniho i jeho přístup definitivně umělecky etablovalo. [Napsáno pro LFŠ 2023] (10.08.2023)