Cesta po Itálii

Třetí filmové setkání Roberta Rosselliniho s jeho tehdejší manželkou Ingrid Bergman se zaměřuje na téma manželské krize, které je zpracováno podobně jako například ve snímcích Dva na cestě nebo Pohrdání. Jeden z oblíbených filmů Martina Scorseseho, který na něj odkazuje i názvem svého dokumentu Il Mio viaggio in Italia. (30.09.2005)

Taliansky, (neo)realistický režisér Roberto Rossellini, podľa môjho skromného názoru, najskôr nakrútil akýsi dejepisno-turistický titul s naprosto všelijakými neapolskými kultúrnymi pamiatkami v nasledovných podobách: múzeí, katakomb, a k tomu i prírodných úkazov, a až snáď následne potom prichádzalo do úvahy i všetko ostatné, čo by mohli kľudne predstavovať 2, akože ústredné postavy v podobe Ingrid Bergmanovej & Georgea Sandersa; nakoľko zrejme až tak nedokázal vhodným spôsobom vykryť svoj vlastný, vskutku dosť plytký scenár s prípadnými, zaujímavými dialógmi medzi postavami, ktoré sa v titule predsa v trochu menšej miere občasne vyskytovali, tak si pomerne veľmi často "vypomáhal" zrovna týmito vsuvkami, keď svoju švédsko-americko-taliansku manželku Ingrid Bergmanovú, umiestňoval hneď uprostred týchto „turistických atrakcií”, vrátane i samotných Pompejí, čo v podstate aspoňže korešpondovalo s krátkou stopážou, v opačnom prípade by boli moje konečné dojmy ešte i o čosi málo nepriaznivejšími, než teda v skutočnosti sú. • Áno, vonkoncom ani nepopieram to, že sa z mojej strany jednalo o určité sklamanie, pričom počas úvodných tituliek najprv znela sympatická pieseň:  ♪ Málem jsem se rozbrečel ♪ / ♪ ze samého štěstí. ♪ / ♪ Sním či bdím, ♪ opravdu jsem v Neapoli? ♪ atď; a práve preto som si myslel, že sa to bude niesť v podobnom duchu, no nie je to celkom tak... (19.08.2023)

Co dokáže rozbořit obranné valy, které unavení manželé vystavěli kolem svých já, aby se nemuseli darovat? Jen zázrak, ničím nezasloužený zásah milosti, může krunýře prorazit a znovu otevřít cestu zranitelnosti lásky. Byl by to smutný film o erozi vztahu, kdyby Rosseliniho vidění světa nebylo otevřeno dokonce i větším divům, než je uzdravení slepých… (30.07.2013)

Odliv a příliv v manželském vztahu dvou postav – doplněný opomíjenou třetí postavou, jíž je italský lid – vyjádřený ve spíše nedějovém pojetí pomocí precizně vycítěných kontaktů obou anglických manželů s italskou kulturou, lidmi a samozřejmě mezi sebou navzájem. Společný příjezd do Itálie, brzké vnitřní i vnější oddělení, kde každý pak sleduje odlišnou ale v podstatě obdobnou stezku (manžel se zbaví svého cynismu a „anglické“ serióznosti=chladu, ona svého umrtvujícího romantismu), až se nakonec shledají v objetí uprostřed sice líného atp., ale živoucí italského procesí. Tomuto závěru (jenž měl být podle Rosselliniho víceznačný, i když i já ho vnímám spíš jako „happy-end") předchází řada scén, v nichž se nám tento závěr přirozeně připravuje. Naneštěstí kvůli krátkosti filmu jsou tyto „vysvětlující“ scény rychle jedna za druhou, a proto jsem vždy neměl z filmu takový subtilní existenciální pocit, jelikož jsem cítil, že „jen“ zapadají do schématu. V tomto ohledu je Antonioni právě o těch několik let dál. (13.03.2014)

Dokonalej portrét muže a ženy, Rossellini oboum pohlavím rozuměl, jak vidno :-). A k tomu fantastická atmosféra Neapole a okolí. Práven jeden z nej filmů všech dob. Taky Ital Rossellini nezapře svou vrozenou spiritualitu a krásně nás vede po kultovních místech Neapole, což vrcholí poslední scénou v mariánském procesí. Kdopak nám to asi dal ústřední dvojici zase šťastně dohromady :-)?! (23.08.2012)