Hlídač č. 47

Starý Hlídač č.47 je jako obnošený kabát po babičce. Strojená elegance smrdí naftalýnem a kouzlo tehdejší doby je nenávratně pryč. Dialogy místy připomínají čirý dadaismus, který přerůstá v nechtěnou frašku. Expresivní herectví pouze podtrhuje onu křeč sdělit něco velmi závažného. Československý Taxikář je tak spíše smutným příkladem křečovitého dramatu, než intimním dramatem muže zlomeného válkou. (25.11.2008)

Překvapivě stále nadčasový snímek, který by si zasloužil pořádnou rekonstrukci (vysílaná kopie je v absolutně strašném stavu). Nejnovější Renčovu verzi neznám, ale původní filmová adaptace v režii Josefa Rovenského překvapuje silnými hereckými výkony (Marie Glázrová je tu fantastická) a atmosféra by se tu taky dala krájet. Vytknout lze snad jen příliš krátkou stopáž (film v několika momentech může působit zkratkovitě), ale nic to nemění na tom, že původní Hlídač č. 47 stojí za to vidět i přes své stáří. (03.07.2021)

Na rozdíl od Renčova podání působí vesnické prostředí v Rovenského verzi přirozeněji. Vesnice žije, což je patrné hlavně v hospodě. Na rozdíl od Renče je i veselo (hrobník v podání Františka Kováříka). Příběh si uchovává patřičnou dramatičnost, i když vztah Zusky a Anny je zpracován nepřesvědčivě, spíš divadelně - Anna (Marie Glázrová) říká "ne", odvrací se od Zusky (Ladislav Boháč) a vrhá se mu do náruče... Přesto i Glázrová dokáže zahrát vypjatou scénu - ve chvíli, kdy se "zpovídá" Doušovi má její hlas patřičný rozsah - od vyhroceného přes laskavý až po rozpolcený. Motiv hluchoty (a nevnímání) je patřičně zdůrazněn právě při této scéně. Zaujme motiv nedělního kostela a hospody - otevírají i uzavírají příběh. Spoluautor scénáře Otakar Vávra. (01.10.2010)

Vynikající první adaptace Koptova románu z roku 1926. Skvěle naturalisticky rozehraná díky troji Glázrová/Průcha/Boháč. Letité problémy s kopií sice zničily kontinuální povědomí o filmu, ale to bylo bohatě vykoupeno novou diskusí nad celou trojicí existujících filmových přepisů (na Rovenského navázal Haas a Renč). Otázka morálky, viny a odpuštění vrací sice tento původní pohled na Hlídače č. 47 kamsi ke Klecandově Páteru Vojtěchovi, ale jako celek je to nesmírně silné. Jen dnešní doba už je nevyhnutelně vzdálená a je nutné interpretovat opatrně. (23.09.2020)

Jako první jsem znala tuto Rovenského verzi s Vávrovým scénářem. Když uváděl Renč svůj snímek, můj tatínek se podivoval, proč se vytahuje stará knižní předloha ... Často se stává, že první verze se líbí víc - tedy ta, kterou člověk vidí dříve. U té druhé už hodně srovnává. Mě se podařilo vidět oba filmy naprosto odděleně, v jiném čase, vnímala jsem Renčovo zpracování jako samostatný film. Ale nelze se vyhnout jakémusi pomyslnému srovnání, ať se člověk snaží sebevíc. Rovenského Hlídač je vlídný i ponurý s vystupňovaným napětím. Doba vzniku určuje i charakteristiku a jednání postav, kdy manželská věrnost a čest byla stavěna víc než osobní potěšení. Ku prospěchu je i podstatně kratší časový úsek od napsání románu k filmovému zpracování. Nebylo zapotřebí žádné dobové stylizace, což přidává na působivosti. Všechny tři filmové verze se odklánění od knižní předlohy, tato první vyznívá asi nejoptimističtěji. Vnímám to jako jakousi úlitbu době, která potřebovala ve filmech ukazovat hlavně mravní hodnotu, nikoliv rozevranost. Ale právě ten optimistický závěr, charisma a vlídnost starého Douši je asi to, proč mám tento film ráda. (19.01.2018)