Ďáblové

Zpracování stejného námětu jako Kawalerowiczova Matka Johana od Andělů. Na rozdíl od střízlivého polského filmu (nebo Vávrova Kladiva na čarodějnice) autoři pracují s emočním a fantazijním uchopením tématu, proto se nevyhýbají spíše surrealistické poetice a vcítění se do doby v jejích snech a představách (Vávru daleko víc zajímalo pojetí práva a spravedlnosti, případně jeho zneužití, i když ani tato tematika v Russelově snímku nechybí). Nutno ještě zmínit hudbu Petera Maxwella Daviese, významného britského modernistického skladatele, který ví, co a jak se hrálo v 1. polovině 17. století (při dobových slavnostech) a zároveň ve vypjatých psychologických momentech slyšíme moderní vážnou hudbu nejlepšího kalibru. Jako výtvarník na snímku pracoval i Derek Jarman. (21.06.2010)

Dramatický příběh z dob inkvizice ve Francii s velice osobitými, obskurními a obscéními scénami. Nedivím se, že některé musely být vystřiženy (zejména asi pětiminutová scéna, kde nahé jeptišky povalí sochu Ježíše a začnou na ní onanovat a doslova vyvádět jak pod nějakými halucinogeními látkami a to vše podkresleno šílenou hudbou a neskutečnými nájezdy kamery. To je fakt mazec a i nyní se to ve filmu jen tak nevidí, nedivím se, že v době svého vzniku tenhle film byl hodně pobuřující. Výborná role pro Olivera Reeda, který si zahrál z kacířství obviněného kněze Grandiera nebo role hrbaté jeptišky - matky Johany, kterou zahrála nádherná Vanessa Redgrave. Kdo mě teda absolutně nesedl byl inkvizitor, který v " lenonkách " a dlouhých vlasech vypadal jako nějakej bláznivej hipík, to měla být pekelná postava (jako u nás Boblig z Edelštatu v Kladivu na čarodějnice) a ne takovej dementní magor. Chyb by se tam našlo více, ale v rámci filmu o čarodějnických procesech je to lehký nadprůměr (už jen i kvůli těm obcénostem). (22.01.2016)

Musím si přečíst Huxleyho předlohu - je tam na hony cítit potenciál původního příběhu, Russell to ale trochu přeťápl. Víte co, kdyby tam nepobíhal houf dlouhovlasých nahých divoženek, tak se téměř není na co koukat. Hezká scénografie a vymazlené kostýmy, jistě, charismatický Oliver Reed, ano - film ale jako celek prostě nedrží pohromadě. Na historické drama je to příliš bizarní, experimentálnímu filmu zase vadí známě skutečných, historických událostí. Nechápu, proč bylo třeba téma inkvizice, které je už v syrové podobě dokonalým materiálem pro kritiku církve a přehlídkou nejhorších hrůz, jakých je člověk schopen, proč tedy bylo třeba toto téma dodatečně dobarvovat provokacemi a kontroverzemi. Mám dojem, že všechno bylo stavěno tak trochu na efekt, film se nakonec mění na kaleidoskop zmatených, emotivních scén, a od určitého okamžiku už svou nabubřelostí a rozmachem začíná nudit. A to je zatracená škoda. (06.05.2011)

Dlouho jsem neviděl tak vizuálně vytříbený film. A tak bizarní. Ken Russell byl originál každým coulem, jeho filmy byly žánrem samy pro sebe, nejblíže asi k označení „gotický horor“, míchnuté vizuálními nápady jakoby z dílny Alejandra Jodorowskyho. V první půli je děj na vedlejší koleji, ve fantastických kulisách fiktivního francouzského města Loudon (film musel být strašně drahý) tu defiluje obskurní panoptikum nadržených jeptišek, Matky představené s hrbem, které se zdá o penisu hlavního kněze (ve skvělém podání Olivera Reeda), jenž sexuálně obšťastňuje své ovečky z různých společenských vrstev. Ve zbytku filmu, když svatá inkvizice rozjede své metody, jde o podívanou vskutku temnou (po vzoru Kladiva na čarodějnice) a třeba taková scéna vymítání ďábla z nahých jeptišek se mi jako černá můra bude honit hlavou ještě dlouho. Občas to byl velký bizár i pro mě samotného. Dneska by taková odvážná umělecká vize již nevznikla a netuším, které filmové studio by si risklo něco podobného financovat. (19.04.2016)

Jeden z těch filmů, u nichž nedokážu pochopit, že se nestaly celosvětovým kultem, ale naopak hodně zapadly (zdejších pouhých pár stovek hodnocení jako indikátor "neznámosti" je dostatečně výmluvných). Představte si Kladivo na čarodějnice v barvě, jehož hlavním "kladným" hrdinou není žádný ctihodný děkan Lautner, ale velmi náruživý (a pro většinu žen neodolatelný) kněz, a v němž se (na půdě kostela!) prohánějí nahé nadržené jeptišky, masturbující kněží apod. Je to také film, kde (údajný) ďábel je z lidí vymítán skrze pohlavní orgány, navíc inkvizitorem, jenž svým vzezřením ze všeho nejvíce připomíná rockovou hvězdu 70. let... Ano, Ďáblové jsou totální úchylárna, které není skoro nic svaté (opravdu moc by mě zajímalo stanovisko katolické církve vůči tomuto snímku). Zároveň je to ale řemeslně výborný film se skvělou výpravou, výtečnými hereckými výkony (rozhodně nevyniká jen náramně charismatický Oliver Reed!) a jasnou, smysluplnou vizí hlavního tvůrce, výjimečně osobitého Kena Russella. Přese všechny ty šílené a provokativní momenty, které mají mimo jiné poukazovat na odvrácenou stranu novověku, se totiž jedná především o silný a nadčasový příběh o značně nerovném boji inteligentního a umanutého jedince se zaslepenými fanatiky a žádné levárny se neštítícími zastánci represivního vládnoucího systému. Pekelná a nezapomenutelná pecka pro fajnšmekry se silným žaludkem. 90 % (03.10.2016)