Ďáblové

V maximální možné míře stylizované zpracování kauzy katolického kněze Urbana Grandiera a údajné posedlosti jeptišek v uršulinském klášteře ve francouzském Loudunu ve 30. letech 17. století. Syrová, brutální a ponurá obžaloba fanatismu, pokrytectví a zneužívání moci a zároveň ukázka růstu i následků uměle vyvolané masové hysterie. Je zajímavé, že přes velmi osobité pojetí se Russell poměrně věrně drží historické skutečnosti, kterou jen občas přizpůsobuje potřebám filmu (Jeanne de Anges nebyla tělesně postižená, loudunský klášter měl pouhých sedm členek, nevlastnil žádné nemovitosti a byl tak nucen působit jen v pronajatých prostorách atd.). Na závěr jeden příznačný, poněkud bizarně a ironicky působící detail: ve skutečnosti pokračovala exorcistická představení s vyháněním démonů z posedlých jeptišek ještě celé čtyři roky po Grandierově smrti. Město Loudun i klášter na nebývalém turistickém ruchu s nimi spojeném vydatně vydělávaly a přítrž jim učinil až samotný kardinál Richelieu, kterého na nechutný tyjátr v rozhořčeném dopise upozornila jeho neteř... (31.05.2015)

Jeden z těch filmů, u nichž nedokážu pochopit, že se nestaly celosvětovým kultem, ale naopak hodně zapadly (zdejších pouhých pár stovek hodnocení jako indikátor "neznámosti" je dostatečně výmluvných). Představte si Kladivo na čarodějnice v barvě, jehož hlavním "kladným" hrdinou není žádný ctihodný děkan Lautner, ale velmi náruživý (a pro většinu žen neodolatelný) kněz, a v němž se (na půdě kostela!) prohánějí nahé nadržené jeptišky, masturbující kněží apod. Je to také film, kde (údajný) ďábel je z lidí vymítán skrze pohlavní orgány, navíc inkvizitorem, jenž svým vzezřením ze všeho nejvíce připomíná rockovou hvězdu 70. let... Ano, Ďáblové jsou totální úchylárna, které není skoro nic svaté (opravdu moc by mě zajímalo stanovisko katolické církve vůči tomuto snímku). Zároveň je to ale řemeslně výborný film se skvělou výpravou, výtečnými hereckými výkony (rozhodně nevyniká jen náramně charismatický Oliver Reed!) a jasnou, smysluplnou vizí hlavního tvůrce, výjimečně osobitého Kena Russella. Přese všechny ty šílené a provokativní momenty, které mají mimo jiné poukazovat na odvrácenou stranu novověku, se totiž jedná především o silný a nadčasový příběh o značně nerovném boji inteligentního a umanutého jedince se zaslepenými fanatiky a žádné levárny se neštítícími zastánci represivního vládnoucího systému. Pekelná a nezapomenutelná pecka pro fajnšmekry se silným žaludkem. 90 % (03.10.2016)

Ani nevím proč to mám s přízviskem horor, když to tu není, a nebo to někdo změnil? Moc tyhle historický filmy nemusím. Tady jsem ani moc nevěděl komu mám vlastně fandit, neboť mě všichni přišli totálně šlehlý zvlášt sám král. Podobnost s naším Kladivem na čarodějnice bych tady neviděl to mělo aspoň náký ucelený příběh. Tohle je jen o kecání ohnutý jeptišky a nadrženýho kněze a hromadných orgijí. (28.10.2013)

Zpracování stejného námětu jako Kawalerowiczova Matka Johana od Andělů. Na rozdíl od střízlivého polského filmu (nebo Vávrova Kladiva na čarodějnice) autoři pracují s emočním a fantazijním uchopením tématu, proto se nevyhýbají spíše surrealistické poetice a vcítění se do doby v jejích snech a představách (Vávru daleko víc zajímalo pojetí práva a spravedlnosti, případně jeho zneužití, i když ani tato tematika v Russelově snímku nechybí). Nutno ještě zmínit hudbu Petera Maxwella Daviese, významného britského modernistického skladatele, který ví, co a jak se hrálo v 1. polovině 17. století (při dobových slavnostech) a zároveň ve vypjatých psychologických momentech slyšíme moderní vážnou hudbu nejlepšího kalibru. Jako výtvarník na snímku pracoval i Derek Jarman. (21.06.2010)

Zdánlivě už omšelé téma fanatismu zde v podání, které musí zaujmout. Výtečný Oliver Reed. Také díky němu se člověku v závěru znovu otevírá, jak nebezpeční jsou všichni ti věrozvěstové, kteří o sobě tvrdí, že jen oni znají pravdu a nakonec tomu i uvěří. Paradoxně nejzásadovější v závěru zůstává postava na počátku filmu nejhříšnější. Velice pravdivý kus života. (26.03.2010)