Ďáblové

Zpracování stejného námětu jako Kawalerowiczova Matka Johana od Andělů. Na rozdíl od střízlivého polského filmu (nebo Vávrova Kladiva na čarodějnice) autoři pracují s emočním a fantazijním uchopením tématu, proto se nevyhýbají spíše surrealistické poetice a vcítění se do doby v jejích snech a představách (Vávru daleko víc zajímalo pojetí práva a spravedlnosti, případně jeho zneužití, i když ani tato tematika v Russelově snímku nechybí). Nutno ještě zmínit hudbu Petera Maxwella Daviese, významného britského modernistického skladatele, který ví, co a jak se hrálo v 1. polovině 17. století (při dobových slavnostech) a zároveň ve vypjatých psychologických momentech slyšíme moderní vážnou hudbu nejlepšího kalibru. Jako výtvarník na snímku pracoval i Derek Jarman. (21.06.2010)

Jeden z těch filmů, u nichž nedokážu pochopit, že se nestaly celosvětovým kultem, ale naopak hodně zapadly (zdejších pouhých pár stovek hodnocení jako indikátor "neznámosti" je dostatečně výmluvných). Představte si Kladivo na čarodějnice v barvě, jehož hlavním "kladným" hrdinou není žádný ctihodný děkan Lautner, ale velmi náruživý (a pro většinu žen neodolatelný) kněz, a v němž se (na půdě kostela!) prohánějí nahé nadržené jeptišky, masturbující kněží apod. Je to také film, kde (údajný) ďábel je z lidí vymítán skrze pohlavní orgány, navíc inkvizitorem, jenž svým vzezřením ze všeho nejvíce připomíná rockovou hvězdu 70. let... Ano, Ďáblové jsou totální úchylárna, které není skoro nic svaté (opravdu moc by mě zajímalo stanovisko katolické církve vůči tomuto snímku). Zároveň je to ale řemeslně výborný film se skvělou výpravou, výtečnými hereckými výkony (rozhodně nevyniká jen náramně charismatický Oliver Reed!) a jasnou, smysluplnou vizí hlavního tvůrce, výjimečně osobitého Kena Russella. Přese všechny ty šílené a provokativní momenty, které mají mimo jiné poukazovat na odvrácenou stranu novověku, se totiž jedná především o silný a nadčasový příběh o značně nerovném boji inteligentního a umanutého jedince se zaslepenými fanatiky a žádné levárny se neštítícími zastánci represivního vládnoucího systému. Pekelná a nezapomenutelná pecka pro fajnšmekry se silným žaludkem. 90 % (03.10.2016)

Reed between the lines.. Jedovatá pastva pro oči, která se cestou zasloužené kontroverze zaobírá tématy sexuální frustrace a zneužití moci. Od interiérů z bílých kachliček připomínajících umývárnu až po osud otce Grandiera přibližujícího se mílovými kroky k Bohu ta dekadentní relativizace hříchu umí znepokojit. Škoda těch až příliš „cirkusových“ pasáží, kde to „klauni“ (Michael Gothard) posouvají nepatrně jinam, než bych si přál.. (17.08.2021)

V maximální možné míře stylizované zpracování kauzy katolického kněze Urbana Grandiera a údajné posedlosti jeptišek v uršulinském klášteře ve francouzském Loudunu ve 30. letech 17. století. Syrová, brutální a ponurá obžaloba fanatismu, pokrytectví a zneužívání moci a zároveň ukázka růstu i následků uměle vyvolané masové hysterie. Je zajímavé, že přes velmi osobité pojetí se Russell poměrně věrně drží historické skutečnosti, kterou jen občas přizpůsobuje potřebám filmu (Jeanne de Anges nebyla tělesně postižená, loudunský klášter měl pouhých sedm členek, nevlastnil žádné nemovitosti a byl tak nucen působit jen v pronajatých prostorách atd.). Na závěr jeden příznačný, poněkud bizarně a ironicky působící detail: ve skutečnosti pokračovala exorcistická představení s vyháněním démonů z posedlých jeptišek ještě celé čtyři roky po Grandierově smrti. Město Loudun i klášter na nebývalém turistickém ruchu s nimi spojeném vydatně vydělávaly a přítrž jim učinil až samotný kardinál Richelieu, kterého na nechutný tyjátr v rozhořčeném dopise upozornila jeho neteř... (31.05.2015)

,,HRIECHOM SA JE MOŽNÉ NAKAZIŤ AKO MOROM." __ Vo svojej dobe (nahotou a násilím v tom istom roku svet valcoval aj Orange od Kubricka) sa určite jednalo o mimoriadne kontroverzné a isto aj poburujúce dielo, ktoré u človeka nevyvolá pocit nepovšimnutia ani teraz. Ako to už býva, takéto ,,revolučné" filmy sa dosť ťažko hodnotia a tak aj s Diablami je to niekedy takmer na dne hviezdičkového ohodnotenia, inokedy zase vystreľuje k samotnému zenitu (predovšetkým záver). Hlavne zhruba 3/4 filmu je mimoriadne vyšinutá, až by sa dalo povedať, ako by bola myslená viacej ako fraška než seriózny počin. Asi za to môže aj fakt, že Michael Gothard mi ako exorcista veľmi nepripadal, naopak, svojim bujným három, brílkami a rečami vyznel skôr ako dáky ,,akčný sfajčený hipík". Výtvarná stránka síce častokrát nepôsobí úplne vierohodne (hlavne prekrásne vykachličkovaný kláštor), nejde jej však ubrať vysokú umeleckú úroveň, postavenú predovšetkým na kontraste bielej a čiernej, svetla a tmy, ako dvoch odveky zápasiacich protipólov. Hudbu veľmi pekne vystihol raroh. (91. hodnotenie, 12. komentár k filmu) (08.07.2010)