Tommy

Někdy v životě se vám stane, že se zcela náhodou objevíte u situace nebo události, které sice nerozumíte, ale u které je vám hned jasné, že jste byli svědkem čehosi neobvyklého, zvláštního a pro vás nepochopitelného. Dnes se to stalo čirou náhodou mně při přepnutí na kanál AMC, kde začínala ,,rocková opera Tommy''. The Who neposlouchám, nemusím je, ale respektuji je jako jeden ze stavebních kamenů masivní zdi, která se jmenuje rock. Osobně půlku osmdesítek považuji za naprostý úlet stejně jako osmdesátky samotné. Máloco mám z toho období rád a celkově mi ta doba přijde dost psycho. Už jen ta móda a ohozy zpěváků... Jenže nikdy neříkej nikdy. Ještě celkem nedávno jsem nemusel ELO než jsem se k nim propracoval přes Harrisonovu sólovou dráhu no a už jsme tam že? Takže se zdržuji dalších kritik abych sám sobě jednou nebyl pro smích. Celý film jde z písně do písně jejichž chytlavost balancuje na základě toho, jestli má divák rád opravdu halucinogenní hudbu či soft rock. Husdbu a zpěv provází obrazový příběh, který je opravdu něco a mimo kontext doby je to spíše věc pro nějakého psychiatra. Nahlíženo optikou své doby věřím, že film mohl lecos komu sdělit a jistá filozofie o pomíjivosti slávy tam je. Docela by mne zajímalo co na to tehdejší katolická církev. Jen 2 roky před Tommym byl uveden Jesus Christ Superstar ! A v roce 1979 pak přišel další ,,muzikál'' o Pythonů - Život Briana. Jak říkám, hodně zajímavá doba! Zatím ale nemohu jinak než dát za dva kříže zakončené mikrofonem ! * * (06.11.2016)

V roce 1969 vyšly v Evropě dvě pozoruhodné desky. Já jsem dával přednost "Arthur (Or the Decline and Fall of the British Empire)" od Kinks, ta však byla zastíněna a téměř vytlačena z obecné pozornosti tou druhou. Tommy byla navíc zfilmována divým mužem, Kenem Russellem. Deska spadá do doby prvních syntezátorových výzkumů kytaristy a moogisty Peta Townshenda a konce hudebních (a některých jiných) psychedelií. Film, který po šesti letech následoval si tenhle konec ještě o něco prodloužil. Ve srovnání s albem je přístupnější svojí divokostí, rozmanitostí a dalšími rusellovinami. Vrcholy desky ,„The Acid Queen“ a „Pinball Wizard“, zpívají ve filmu/opeře Tina Turner a Elton John, a v něm mají ještě větší grády. Sympatické na filmu je také, že v něm všichni herci také zpívají, jak Oliver Reed, tak i Jack Nicholson. Uráživý není ani děj, ani jeho symbolika - kříž s mikrofonem by mohla klidně převzít jistá organizace, a na rogalu přietěl bílovický farář Pavel Lazárek ke svým ovečkám. (09.09.2019)

Tommy je bezpochyby jedna z nejdůležitějších desek rockové historie. The Who s ní v ´69 posunuli a rozšířili hranice žánru, nemluvě o její nestárnoucí a nadčasové kráse. Tedy naprosto vybroušených 5 hvězd. Verze pro filmové plátno z roku ´75, kterou znovu nahráli za přispění mnoha význačných hostů, muzikantů a zpěváků, již tak přelomová nebyla. Chyběl jí pel něčeho nového a překvapivého, chyběla ji sevřenost a ve většině písní scházel i Daltreyho expresivní pěvecký projev, který byl alepsoň pro mě dost zásadní a určující. Přenést Tommyho na plátno chtělo pořádný kus odvahy a obrovskou invenci. To všechno Ken Russell měl, ale možná, že až v míře příliš vrchovaté. Jeho klipovitý, chvílemi psychedelický, důsledně stylizovaný a výrazně výtvarný film nabízí skvělé momenty, kdy člověka až mrazí, ale zároveň taky občas nabídne patos a kýč, na který já jsem přecitlivělý. A tak, ačkoliv mě to mrzí, nemůžu dát víc než tři hvězdičky, ačkoliv by si to Tommy od The Who (jako nahrávka) skutečně zasloužil! (11.04.2010)

Poprvé viděno asi někdy kolem roku 1980 na ORF. No, tehdy (v té bigbítové poušti) to byl zážitek. Moc jsem tomu nerozumněl, ale části filmu fungovaly vlastně jako klipy. Přinejmenším u songů I´m Free a Listening To You mnou emoce cloumaly monumentálně. Pak jsem to viděl víckrát a trochu jsem ochladnul. Taky tam režisér nemusel vrážet kdejakou celebritu. Eric Clapton je tady mdlý a Eltona Johna jsem nikdy nemusel a tady je mimo mísu. Jen ta Týna je celkem v pořádku. Ale jen za tu tehdejší nálož energie si tento opus aspoň 4 * zaslouží. (27.02.2011)

Nechápu, jak mi mohlo tak geniální album Tommy od The Who unikat. Muzika je to výborná, max. hodnocení bez debat. S o 10 let mladší The Wall od Pink Floyd to má celkem podobný koncept. Hlavní hrdina "ztratí" v 2. světové válce otce, prožije těžké dětství, aby se nakonec stal slavným a vytvořil si kolem sebe kult osobnosti s následovníky. Filmová adaptace není špatná, ale na pozdější The Wall nemá. Ale znovu nahraná hudba, kterou zpívají i jiní lidé (Tina Turner, Elton John, Eric Clapton, Jack Nicholson aj.), než hlavní zpěvák tomu přidává na rozmanitosti. (11.04.2010)