Bílý pes

Operácia sa vydarila, pacient zomrel. Takto paradoxne, ale v konečnom dôsledku dojímavo vyznieva pointa hororového trileru o bielom psovi, ktorý je vycvičený likvidovať černochov. White Dog má hlbšiu myšlienku a etické posolstvo, ale nie postupnú gradáciu. Dej príbehu skôr pripomína ustavičné vlnenie. Úteky a chytanie bieleho psa, chvíle vražedného besnenia a obdobia prevýchovy, nútia k zamysleniu, kto je skutočnou obeťou a kto vinníkom. Navyše sa tento hororový príbeh, bez obligátneho happyendu, odohráva v prostredí drezúry zvierat pre filmový priemysel. Niet čo dodať, naozaj zaujímavé podobenstvo o najlepšom priateľovi človeka. (11.07.2011)

Bílá, bílá, bílá, bílá komu by se nelíbila... No tomuhle hafanovi se bílá líbí určitě. Běda ale jak mu ukážete černou nebo spíš černocha. To je totiž rasista každým svým chlupem. Což záhy zjistí i herečka a jeho dočasná panička. Nemá však srdce dát ho do útulku a tak hledá pomoc. A jak odnaučit psa rasistu? No přeci u černocha. Jenže né nadarmo se říká, že starýho psa novým kouskům nenaučíš. A tak je možný, že tenhle boj je už dávno předem prohranej. Za mě neskutečně působivý drámo který jsem hltal od první do poslední minuty. Film kterýmu prostě musím dát plnej počet hvězd. Hudba mistra Morriconeho je jen třešničkou na dortu. PS. Zase se ukázalo, že největší svině jsme o5 mi lidi a němá tvář za nic nemůže. (14.12.2023)

Velmi originální a výmluvný film o rasismu, jak ho možná neznáme. Ti, kteří zde čekají horor ve stylu Psa Baskervillského, by měli hledat jinde. Tohle je spíš drama, které je hodně kruté, chvílemi až do krve. Ze začátku snímek trochu postrádá směr, ale po příchodu skvělého Paula Winfielda (v jedné z jeho nejlepších rolí) se z filmu stává napínavé a dojemné drama. Hudba ani zdaleka nepatří k Morriconeho špičce, ale k ději se hodí a naladí nás na onu ponurou a napínavou atmosféru. Smutný, ale realistický thriller, který bych nechal sežrat všem, kteří někdy na psu provedli podobné zvěrstvo. (03.08.2011)

Moc krásný film. Na jedné straně tu je tradiční motiv ze 70. a 80. let: zvíře - bestie. Pes však funguje i jako metafora rasismu a nutno podotknout, že s tématem se nepracuje nijak banálně či zploštěle. To dokazuje i závěrečná scéna v kleci se psem, která ve své jednoduchosti vystihuje tolik rozměrů, motivů a pocitů, které se pojí s tématem rasismu, že mi to až sebralo dech. Prostě geniální. Fuller se opět se nijak neštítí násilí, krve a hrůzných scén. Rychlé pohyby kamery, násilné střihy a fascinující podoba toho hrůzného zvířete vše jenom podtrhují. Psí útoky samozřejmě jsou brány dost do důsledku - to jak Fuller nechá psa vraždit asi leckoho překvapí. Vedle toho je film i dost sentimentální. Tato stránka filmu je zas zesilovaná různými dlouhými jízdy kamery a hudbou Ennia Morriconeho. Navzdory tomu, že celý film je nechutně postižený osmdesátými léty, tak vyniká především svojí filmovostí. (21.07.2011)

V éře PBP (před Bílým psem) jsem myslela, že když přijde na bezelstně upřímnou užvaněnost a studentskou doslovnost metafor o rasismu, té zatrachtilé rasistické dodávce se absolutně nic nevyrovná. Ale teď se i ten supernaturál jeví jako Spike Lee na vrcholu sofistikovanosti. (31.05.2020)