Ztracený svět

Ok. Přistupoval jsem k tomu se značnou skepsí, přesvědčen, že půjde o trošku debilní kolotočářskou atrakci postavenou jen na předpotopním stop-motion dinosauřím "pornu". O to překvapenější jsem byl, když začalo být zjevné, že je ten film mnohem vypiplanější a překvapivě komplexní. Celá ta romantická zápletka je břitce ze života (někdo tady píše, že je to pitomé, ale sakra to v tom fakt nevidíte ten cynismus? :D ). Postavy mají mezi sebou fajn chemii. Vtipné špičkování dvou profesorů, frajer a rovnej chlap Sir John Roxton, kterej dokáže odsunout stranou své pošetilé touhy když vidí, že stojí v cestě velkému citu, naprosto kouzelně pitomej blackface, proradnej lidoopí padouch a zuřivej Allosaurus (ano, i ten plastelínovej dinosaurus tady má jistej charaktér). Poslední dějství je pak vlastně praděda kaiju filmů tak jak je dnes známe. Za mě prostě parádní, vtipné a svižné dobrodrůžo. (viděna ta rekonstruovaná, údajně nejkompletnější, 100min verze). (08.06.2023)

Samozřejmě, že mě na tomhle snímku hlavně zajímaly triky, které jsou na svou dobu skoro neuvěřitelné. To, jak je tady řešena stop motion animace vypadá prostě dobře, a přitom byl snímek natočen ještě několik let před legendárním "King Kongem". Pravda, souboje nejsou dlouhé, ale pohyby dinosaurů stojí za to. (05.05.2015)

Maně vzpomínám na všechny filmové adaptace Doylova románu, které jsem viděl, a připadá mi, že tato je nakonec nejvěrnější. A samozřejmě je stylotvorná, vždyť ten motiv, zde na konci filmu použitý, kdy prapotvora demoluje město a rozhání panikařící obyvatelstvo, byl následně použit mnohokráte. Kdekdo z toho filmu opisoval či čerpal inspiraci, i Karel Zeman k své Cestě do pravěku. Záběry ze Ztraceného světa jsou výtvarně skvělé a pranic nevadí ani ta trhaná animace pravěkých monster. Na expresivní herectví  se lehce zvykne, snad s výjimkou Miss White, podloudně do příběhu propašované "romantické" ženské hrdinky, která má zde snad jediný úkol, a to hrůzou třeštit oči. Zato postava prof. Challengera je skvěle obsazená a zahraná, nějak takhle jsem si ho kdysi při četbě představoval. Přes své stáří,  přes tíhnutí k senzačnosti, přes všechny zoologické lapsy, přes občasné dobou zaviněné technické nedokonalosti si ten film zaslouží plný počet hvězdiček, protože je to počátek jedné větve filmových příběhů. (31.05.2021)

Viděl jsem verzi, která měla 68 minut a díky tomu jsem zřejmě přišel o ono avizované cameo Sira A. C. Doyla. Těšil jsem se, ale zase tolik to nevadí, protože i tak bylo na co se dívat. Ztracený svět je úchvatný hlavně po trikové stránce, protože na to, že byl rok 1925, je to něco famózního. A nijak úsměvně to nepůsobí ani po 85ti letech od svého vzniku. Takto nadšený jsem bohužel už nebyl z příběhu. Ten mě zase tolik nebavil. (21.12.2010)

Klasické dílo, jehož tvůrcům vděčí filmový svět za mnohé. Ve srovnání s (o osm let mladším) King Kongem je Ztracený svět sice úsměvnější, ale nebýt ho, možná jsme se příběhu o té velké opici ani nedočkali. Budoucí Kongovi animátoři si tady navíc jaksepatří osahali stop-motion animaci (souboje ještěrů vypadají stále velice dobře) a když to vezmu kolem a kolem a dovolím si jedno ne tak úplně férové srovnání, oživili tady mnohem více dinosaurů než Steven Spielberg a jeho parta v Jurském parku. A ten závěr s brontosaurem ve městě? Nevídané. V roce 1925 musel být svět v šoku. (04.03.2012)