Sedmero krkavců

Vau tak na Sedmero krkavců si pamatuju docela dost, přestože je to už kupa let, co jsem to viděl. Je to zřejmě tím, že tato "rodinná pohádka" je docela peklo a ve mně jako v dítěti nevyvolávala vůbec to, co by pohádka měla. Bál jsem se a není se čemu divit. Ponurý děj, myslím, že tam někoho upalují, ten divný hrad, krkavci,... No prostě nic pozitivního jsem si z toho neodnesl. Chtěl bych to vidět z dnešního pohledu, jistě by to bylo zajímavé srovnání. 45% (08.01.2008)

Tuhle pohádku jsem naposledy viděl na Štědrý večer roku 1993, kdy štědrovečerní pohádky měly ještě úroveň. Po dlouhé odmlce jsem ji shlédnul znova a neztratila nic z kouzla, které ve mě zanechalo. Je to klasický rukopis Ludvíka Ráži, jenž svým pojetím do příběhu dostává temnotu a hororovou atmosféru, podobně jako třeba v pohádce O Janu a podivuhodném příteli nebo ve filmech Ocelové město, Poslední propadne peklu, či Princ a chuďas. Samo sebou tomu dominuje magická hudba Petra Hapky, který Ludvíku Rážovi skládal povícero věcí. Mě tady zkrátka takový režisér chybí! Ludvík Ráža natočil stejnou verzi již v roce 1967, tu jsem ale ještě neviděl, což brzy napravím. Tahle pohádka z roku 1993 se natáčela v mých oblíbených lokacích Jižní Moravy, které mám tak rád. Namátkou třeba Janův hrad, Lednicko-valtický areál, Sirotčí hrádek, Macocha, kolem Býčí skály, Rudické propadání a jeho okolí, Boskovický hrad nebo Pernštejn. Nezapomenutelné role ztvárnili Ivana Chýlková a Boris Rosner, jako Milada a Chrt. (01.10.2021)

Tohle Sedmero krkavců se poprvé vysílalo na Štědrý den roku 1993 a odstartovalo už více jak 25 letou tradici štědrovečerních pohádek. Dnes s odstupem více jak čtvrt století vypadá velice lacině. Je poznat, že se jedná pouze o televizní film a ne pohádku určenou pro kinosály. Což sami můžeme porovnat se SEDMEREM KRKAVCŮ s Marthou Issovou v hlavní roli. Tohle Rážovo zpracování se tomu z roku 2015 vůbec v ničím nemůže vyrovnat. Už od začátku mě štvalo otřesné ozvučení. S barvami to také není žádná sláva. Všechno je takové šedozelené, až vyblité. Na tricích se samozřejmě také šetřilo a i vlivem stáří pohádky se nemohou v tomto ohledu vyrovnat s tou z roku 2015, která byla filmovými triky prošpikovaná. Zpravidla televizní pohádky jsou postaveny na výkonech herců. Ovšem tady by se dalo mluvit o dobrém výkonu tak leda Ivany Chýlkové v hlavní záporné roli a jejím sluhovi Borisi Rösnerovi. Dobří byli i tradiční stálice Radek Brzobohatý s Janou Hlaváčovou, ovšem ti dostali jen málo prostoru. Za to Mária Podhradská v hlavní roli Bohdanky byla absolutně nepřesvědčivá. Totéž se dá říct i o tradičně toporném televizním princi Michalu Dlouhém. Příběh sám o sobě je v tomto podání velice jednoduchý. Není ničím natahován, což je dobře. Pohádka utíká. Na samotném ději tak leda upoutá moralisty to, že zavání incestním vztahem prince (M. Dlouhý) a jeho zlé sestry (I. Chýlková). [6195. hodnocení, 197. komentář, 56%] (20.01.2020)

Totální sračka! To že mařka první půl hodinu volá větříka a sluníčko je sice milý, ale vypadá to, že mladá hlavní hrdinka ujíždí na těžkém kreku. Totálně zhulená se potácí krajinou, jako by v sobě měla několik promile a ještě k tomu mluví sama se sebou. Dále její slabá matematika, půl hodinu počítá sedm předmětů, z toho by se každý málem posral a matikáři by nad ní zlomili hůl a šli se vybrečet na Rážovo rámě. Máme zde i přiteplého panitů s nalýzaným copem, který to rád dělá na koníčka, jeho sluha je již z pánovi aktivity zcela nefunkční a neustále si drží svůj opotřebovaný zadek. Ano, tahle pohádka mě velmi nezaujala a nevidím v ní nic poučného, maximálně to, že ve středověku uměli napočítat do sedmi. (20.07.2012)

Z minima tu sénárista (Pavel Aujezdský) i režisér (Ludvík Ráža) vytvořili maximum. Ponurost prostředí i děje, v němž konec konců vítězí dobro nad zlem vítězí, připomíná, jak nutné je do výchovy i do života dosazovat i "absolutní" momenty, bez kterých ztrácíme smysl o jeho skutečné, přepestře barevné kvalitě. Bohužel si nevybavuju při nejlepší vůli první filmovou verzi tohoto skvělého příběhu Němcové z r. 1967. Pohádka-báchorka jako žánr byla původně určena pro dospělé a "zdětinštěla" až umělými sběry zhruba po roce 1800. Jako žánr není zcela jasná, je to jakýsi žánrový konvolut - nebo, chcete-li - průsečík. V nejčistší podobě se blíží ke svým bájeslovným (mytologickým) východiskům. Němcové se podařilo - a Aujezdský s Rážou to rozvinuli a dále úspěšně posunuli do filmové řeči - právě tento základ zachovat a dát mu uměleckou úroveň původního autorského výkonu (tato velmi podstatná stránka její tvorby je neprávem podceňována a až negována). Herecké kreace prakticky bez rozdílu tuto ideu rozvíjejí a dotvářejí na mimořádné umělecké úrovni. Dominanci tu mají ženské výkony (Hlaváčová, Chýlková, Podhradská) nad mužskými (Michal Dlouhý, Brzobohatý, Rösner) a zlo se - podáváno ve své skutečné, nezkreslené a nekarikované podobě temného, "černokněžného" živlu - jeví až přeexponovaně. Nicméně Jana Hlaváčová je a zůstává především strádající matkou, Brzobohatý chápajícím a manželčin žal sdílejícím partnerem, Mária Podhradská bezelstným, něžným, ale také pevným a houževnatým dívčím panenským ženstvím. Tento základní trojúhelník doplňuje tandem zla, v němž lehce incestní a rovněž již zapškle staropanenské ženství-zlo vneuvěřitelné škále prostředků suverénně zvládá Ivana Chýlková a jí odpovídá až hugovský skřet Borise Rösnera, jehož lidštějším pólem je zlovolný klevetil a pomouvač. Své ikony rámcujících živlů v tradiční posvátné triádě přesvědčivě zvládli Růžek, Jandová nakonec i Daniel Rous. Z této optimisticky ponuré pohádky mrazí, ale závěrečné vítězství dobra přesto zahřívá. V Bohdaně je zaklet i kus Němcové samé stejně tak jako v mateřském traumatu osmi zrozených a téměř nenávratně ztracených dětí. Štědrovečerní uvedení pohádky tak bylo útokem víc na šedou kůru mozkovou než na svátek plesajícího srdce. Chápu proto i ty hlasy, které se nenamáhají předstírat okouzlení a dávají to najevo i svým hodnocením. (27.01.2008)