Nikdy výjimečně někdy vždycky

Zas silná téma, ktorá Amerikou hýbe v posledných rokoch čoraz viac. Pohľad na pohnútky, ktoré vedú k tak závažnému rozhodnutiu tu však nebol celkom odhalený, v tom som čakal viac. Bál som sa, aby to nespadlo do agitky pro-choice, pretože interupcia nie je "zdravotná starostlivosť" ako tvrdí hlúpa hus Miley Cyrus. Starostlivosť totiž lieči a nie zabíja. Navyše je vykonanie potratu zakázané samotnou Hippokratovou prísahou, ktorá sa vlastne takto stáva len zdrapom papiera. Dieťa nie je súčasť tela, je to živý tvor. Našťastie to tento smer nechytilo. Tento film nie je tak dobrý ako Unplanned, ale zároveň nemá rovnaký cieľ. Nevnucuje totiž žiadny názor, skôr ukazuje ako to je alebo môže byť. Tempo je pomalé, dialógov málo, ale situácie niekedy nepríjemné - búchačky do brucha, vyplňovanie dotazníka. Ale aj tak mám z toho horko v ústach. Taký hnus ako potrat v 18. týždni je šialenosť. Obeť tu je vtedy niekto iný a tzv. lekár je v skutočnosti vrah. Summa summarum, decentné dielo, ktoré neurazí ani jednu stranu. (21.04.2020)

K filmu mě přivedl článek Martina Šrajera na A2larm, v němž mj. píše, že film "kromě dojetí a soucitu vyvolává také vztek z destruktivního dopadu patriarchátu na dívčí sebepřijetí", což bylo v mém případě velmi trefné. V podstatě všechny mužské postavy v tom filmu se chovají jak naprostí kreténi, snad kromě Jaspera, i když i u něj jsem měl určité pochybnosti kolem jeho motivace vetřít se dívkám do pozornosti. Každopádně film se mi hodně líbil, Autumn i Skylar jsem fandil, aby vše v rámci možností nějak zvládly, a celé to na mě působilo dojmem, že Eliza Hittman velmi dobře věděla, co chce natočit a jakým způsobem na to jít, a na mě to hodně zapůsobilo. Jen se mi tam občas vkrádala lehká nuda, protože to má hodně pomalé tempo, a potom mi taky vadilo, že film ponechává mnoho otázek nezodpovězených, jako například kdo je otcem toho dítěte (osobně jsem měl teorii, že by jím mohl být otec hlavní hrdinky, několik indicií na to poukazuje, především ten mimořádně emotivní výslech Autumn den před zákrokem, kdy jsou jí pokládány otázky typu "Tvůj partner ti vyhrožoval, nebo tě zastrašoval", a chce se po ní, aby odpověděla jednou ze 4 možností nikdy, zřídka, občas, vždycky, což je emotivně nejsilnější scéna celého filmu. Jinak trochu mi to připomnělo Reitmanův starší snímek Juno, který se ovšem vedle tohoto jeví neuvěřitelně optimisticky a pozitivně - Never Rarely Sometimes Always je v podstatě čistá depka, ze které je člověku hodně smutno. Přesto jsem za ten film hodně rád a přál bych mu co nejvíc pozornosti. (19.07.2020)

Zdánlivě neokázalé female empowerement indie, které se vrací k tématu potratů a snaží se nezúčastněně, ale empaticky, sledovat pouť dvou dívek z rodného města do NYC, kde má jedna z nich podstoupit interupci. I když velmi cením typicky zrnité, anti-euforické a poeticky autentické snímání Hélène Louvart, dělá mi problém tenhle film přijmout jako skutečné působivé a naléhavé dílo. Jeho konstruovanost a tezovitost vyplouvá na povrch až příliš často (dívčí sounáležitost redukovaná na stylizovaná gesta, karikovaný svět plný toxické maskulinity), zatímco přirozená procedurální síla jen zřídka (skvělá pasáž, která filmu dala jméno). Navíc to celé vyznívá zvláštně inertně, unyle, rozvlekle, empatie se tu omezuje na blízké snímání fyzických detailů a důsledně utrápenou hrdinku, jejíž setrvalá apatie chvílemi vyvolává indiferentnost. Ani jednou nevidíme prolnutí prostředí a vnitřního světa hrdinek s takovou lehkostí, s jakou tuhle mystickou operaci dokáže provést Andrea Arnold. Výsledek je navzdory aktuálnosti a naléhavosti vlastně trochu jako karaoke o třídu lepších artových filmů. (15.05.2020)

Malé drama o velkém a v Americe kontroverzním tématu. Spoustu času se (jako ve skutečném světě) jakoby nic neděje, než přijde několik velkých momentů. Nicméně nečekejte žádné velké emoci ani katarzi. Ve srovnání s rumunským 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny je toto skutečně slabý odvar. Nicméně pokud jste pozorní, dojde vám, že se v životě hlavní hrdinky děje něco dramatičtějšího a ošklivější, než co na první pohled vidíme. Říká ostatně, že za poslední rok měla dva milence. Toho prvního, o kterém si myslela, že je otec dítěte, na začátku vidíme. Toho druhého na začátku vidíme taky... (26.03.2021)

Indie film, který si vzal na paškál ošklivé a nepříjemné téma, nedokázal ale proměnit svůj potenciál. Hlavní hrdinka Autumn divákovi nepřiroste k srdci. Je apatická, zdánlivě nezajímavá, apatická teenagerka. O tom, jak v řiti je její život, se dozvíme spíš mimochodem - faktem, že se nedokáže svěřit rodině, zvláštně odtažitým vztahem s nejlepší kamarádkou (i když to je asi u některých puberťáků normální). Ale nejvíc pochopíte z rozhovoru se zdravotní pracovnicí, který dal jmenu filmu. To je jediný okamžik, kdy z Autumn spadne maska a divák vytuší, co se jí už několik let děje. (O to nepříjemnější je konec, když si uvědomíte, že Autumn se vrací do stejného prostředí, a kromě zbavení se nechtěného těhotenství si nepomohla.) Naopak sympatické je, že film nedělá s rozhodnutí hlavní hrdinky velké dilema, naopak je ukázané, jak absurdní je fakt, že v jejím domovském státě se jí interupci ještě snaží zkomplikovat. Chyběla mi tu ale nějaká katarze, nějaký opravdu silný moment, který by filmu dal nějakou emocionální tečku. (21.03.2021)