Čest a sláva

Geniální komplexní reflexe českých dějin prováděná na pozadí jejich ústřední katastrofy (Bílá hora – Vestfálský mír). Celkové vyznění je poněkud oslabeno přílišnou snahou nechat postavy co nejexplicitněji vyslovit co nejvíce dějinných a životních mouder a nadčasových ideí (obvyklá nemoc českých historických her). Přesto je Rynda na jedné straně typickým synem své doby, na druhé straně možná dokonalým dějinným typovým zprůměrováním Čechů ze všech dob a stavů. Ve finále se celý film jeví jako tragikomická předehra k pohledu na vidláckého rytíře Hrušínského, probuzeného dědice a posledního zastánce české cti a slávy, táhnoucího v čele nevojska do neboje ve jménu nenaděje. Hořká pachuť, kteoru tento obraz (oč tragikomičtější, o to velkolepější) zanechává, působí neblaze na pokojný český spánek. Doporučuji pozornosti hippymanovu poznámku v sekci "zajímavosti". (13.09.2011)

Nihilistká renesanční freska s nejen dokonalým Rudolfem Hrušinským. U nás málo známe dílo, které by mělo být uctíváno po boku Vláčilových snímků. Surovost, nihilismus a apatie ve výnikajícím Bočanově scénáři podtržená plejádou perfektních hereckých výkonů (Höger, Kemr, Janžurová), Šámalovou temnou kamerou a jako obvykle naprosto nelidským soundtrackem Zdeňka Lišky. (22.09.2016)

Bočanův opus magnum. Téměř filozofická filmová esej, tvrdá a surová, která se navzdory svému historickému ukotvení až nebezpečně dotýká soudobých politických a společenských otázek, zvláště ve vztahu jedince k autoritám. Jsou-li v souvislosti s tímto snímkem takřka jednohlasně jmenováni herci, mělo by být také vysloveno jméno kameramana Jiřího Šámala, který vytvořil nezapomenutelné, zdrsnělé obrazy českého venkova, připomínající v mnohém Vláčilovu Marketu Lazarovou. Baladický nadčasový příběh, zahalený do jiskřivě mlhavých přediv života všedních dnů v nevšedním čase, je něco, k čemu se budou lidé neustále vracet a obdivovat fascinující krásu českého filmového umění. (30.07.2019)

Další velké československé překvapení, tedy pro mě jako "neskalního" diváka určitě.  Hned úvod s drsnými až hororovými scénami smrti, krutosti a bezohlednosti dává vědět , že  Bočanova výpověď o soumraku středověku rozhodně nebude umírněná a čisťounká jako třeba soudobé německo-jugoslávské westerny. K syrovosti  a ponurosti pochopitelně přispívá i báječná temná černobílá kamera a odpovídající výprava a kostýmy či spíš špinavé hadry. Osobně pak kvituju i potlačení inscenační obsese českého historického filmu, kdy je pro tentokrát akademicky vzletné a osudové žvatlání  potlačeno na úkor všelidových prdelí a dalšího sakrování. Nechybí ani až absurdní či černý  humor. "Za slávu krále Fridricha! - Vždyť je mrtvej... Ale to je jedno".   Realističtější záznam o marnosti, zoufalosti a beznaději tehdejšího bytí by člověk nejen v československé kinematografii jen těžko hledal. Ona bezvýchodnost se pak zrcadlí v náplni celého příběhu, v němž de facto zcela absentují jakékoliv emoce či ideály a závěrečná vzpoura rytíře Václava vlastně nedává na první pohled smysl. Na ten druhý naopak dává životu či chcete-li bytí malého neviditelného a  zbytečného šlechtice (člověka) v oné době vůbec nějaký význam či směr. Pětkové překvapení. (03.10.2022)

Surové a místy až mrazivé drama mě uzemnilo svou atmosférou. Hudební kompozice se zapíše hluboce do nitra a ještě dlouho po skončení filmu zní v uších. Jednotlivé scény a rozhovory jsou také působivé (ať už Rynda s Dorotou nebo Kateřinou, Rynda s knězem, Rynda s Kemrem, Rynda s Donovalským), ale celkové dokonalosti přeci jen něco chybí. Atmosféra a silné dialogy jsou trochu na úkor srozumitelnosti děje. Bez znalosti historie (povrchní představa nestačí) je pochopení pohnutek méně jasné, mnohé je nevysloveno a divák musí smysl některých výjevů odtušit. Přesto je Čest a sláva úžasným zážitkem. Člověk je nejen blíže historii, ale i generaci diváků, kteří zažili největší slávu tohoto snímku. (15.12.2012)