Čest a sláva

"Duše zaslepená, věčně štvaná z místa, Bohem opuštěná, žes tam málo čistá....Není spásy, není kudy kam. Běda nám, Bázeň boží je ta tam.“ Už jen za ten úvod se skvělou chorálovou Liškovou hudbou, při níž sledujeme výjev hořícího kříže a zohavených těl okolo a mrtvoly muže zavěšeného hlavou dolů nad doutnajícím ohněm si Hynek Bočan zaslouží absolutorium. Naturalisticky syrové drama, jemuž vévodí hrůzu a absolutní respekt vzbuzující "komandant" Hrušínský. Trošku mě překvapila místy dost jadrná mluva. Úplně jsem se nedokázal ztotožnit s tím, že by český rytíř za třicetileté války mluvil zrovna takto. Ale to je asi tak jediné, co bych tomuto filmu vytknul. Jinak je to naprosto geniální reflexe českých dějin v období třicetiletí války (těsně před uzavřením Vestfálského míru). A taky se zde (asi i s ohledem na to, že film vznikal těsně po okupaci Československa) celá řada jinotajů (např.. "Kdo má schopnost si vybrat, co má jíst, proč by si dal nutit mínění, víru." "Já věřím, co si z toho vyberu, jen to nesmím nikde říkat...") na tehdejší poměry. Asi i proto si tento film musel na svou premiéru počkat až do roku 1991. I dnes se zde najdou výroky aktuální i na dnešní dobu. Minimálně tento: „Jste ovce a svět patří řezníkům, není kam utéct“. A možná i ten o blbosti, jež je "tak trošku Boží dar“. (25.10.2017)

Neprávem opomíjený snímek, jeden z plodů uvolněné tvůrčí atmosféry konce 60. let. Silnou stránkou jsou dialogy a úsporná délka filmu. Herecký koncert tří velkých osobností - Högra, Hrušínského a Bohdanové. Historie podaná bez příkras, národoveckých a obrozeneckých mýtů. Jen škoda, že film není barevný. Celkový dojem 90 %. (07.05.2007)

Sledujete film, vnímáte, jak je snad po všech stránkách vynikající, ale přesto vás skoro vůbec nebaví... znáte to taky? Já to přesně měl u filmu Čest a sláva. Mohl jsem obdivovat krásnou černobílou kameru Jiřího Šámala, dechberoucí hudbu Zdeňka Lišky i herecké výkony, jakými film obdařili Blanka Bohdanová a Rudolf Hrušínský. To jsem taky obdivoval, ale přes nejednu úchvatnou scénu pojící několik z těchto ingrediencí dohromady, i přes objevující se myšlenková sdělení mě to po dějové stránce nedokázalo moc pohltit. Úvodní scéna s brutálně naturalistickými výjevy v nebývale poetickém nasnímání a ještě za doprovodu Liškova chorálu slibovala velkou pětihvězdu. Jenže zbytek navzdory osobité kameře i dalším zmíněným kladům na mě působil jako omšelá TV inscenace, jsem trochu zklamán. Pokusy o atmosféru zde byly, jenomže když Hrušínský v středověkém kostýmu rytíře čechácky zařve „jděte do prdele!“, jakákoliv autetičnost a atmosféra jdou nazmar. Defitnitivně to Bočan zazdil zcela nevhodným obsazením Lubomíra Lipského do vážné role faráře. Je to nakonec tolik oceňované, protože to bylo dříve zakázané? Soudobé filmy Františka Vláčila zakázané nebyly, možná že některé něměly ani tolik nadčasové podobenství v sobě, ale jako historická dramata mi Ďáblova past, Údolí včel i Markéta Lazarová přinesly daleko působivější a celkově víc fascinující zážitek. 60% (10.12.2020)

Zlá doba, zlí lidé...Již úvodní obrazy pochmurného příběhu ukazují děsivost války. Hořící kříž a zohavená těla okolo, mrtvola muže zavěšená hlavou dolů nad doutnajícím ohněm, silueta kočáru jedoucího nemocnou krajinou. Koncert českých hvězd je očekávaný, morální poselství jednoznačné. Film vznikl krátce před vpádem spojeneckých vojsk do Československa a okamžitě se stal jasnou metaforou, čitelnou alegorií. Postavy provází neustálá zloba, nejistota, tápání, prozření, pochyby...Z dnešního pohledu nijak úderné bojové scény jsou ale korunovány přesvědčivými krvavými efekty. Zhlédnuto po dlouhé době a opět filmový zážitek. Kupodivu ani já si nevšiml, že kamera je v celém filmu statická, jelikož tvůrci se chtěli příbližit ve stylizaci Hollarově grafice. Proto je také film černobílý a při natáčení bylo nutné scény silně nasvítit. A aby divák nepostřehl nehybnou kameru, muselo vzniknout mnohem více obrazů, než při tzv.švenkování. Historický film, jehož nadčasovost z něj dělá mimořádné dílo. (08.01.2011)

Další velké československé překvapení, tedy pro mě jako "neskalního" diváka určitě.  Hned úvod s drsnými až hororovými scénami smrti, krutosti a bezohlednosti dává vědět , že  Bočanova výpověď o soumraku středověku rozhodně nebude umírněná a čisťounká jako třeba soudobé německo-jugoslávské westerny. K syrovosti  a ponurosti pochopitelně přispívá i báječná temná černobílá kamera a odpovídající výprava a kostýmy či spíš špinavé hadry. Osobně pak kvituju i potlačení inscenační obsese českého historického filmu, kdy je pro tentokrát akademicky vzletné a osudové žvatlání  potlačeno na úkor všelidových prdelí a dalšího sakrování. Nechybí ani až absurdní či černý  humor. "Za slávu krále Fridricha! - Vždyť je mrtvej... Ale to je jedno".   Realističtější záznam o marnosti, zoufalosti a beznaději tehdejšího bytí by člověk nejen v československé kinematografii jen těžko hledal. Ona bezvýchodnost se pak zrcadlí v náplni celého příběhu, v němž de facto zcela absentují jakékoliv emoce či ideály a závěrečná vzpoura rytíře Václava vlastně nedává na první pohled smysl. Na ten druhý naopak dává životu či chcete-li bytí malého neviditelného a  zbytečného šlechtice (člověka) v oné době vůbec nějaký význam či směr. Pětkové překvapení. (03.10.2022)