25 let neviny

Jo, jo, soukolí tak zvané spravedlnosti. Na jedné straně banda rutinních zkurvenců (tzv. Orgáni), dostávající frčky a prémie za každé vyhrané odsouzení, co si záměrně cucají z prstů nepodložené pičoviny a jsou vždy připraveni použít sebehnusnější podlost, aby vaši situaci co nejvíce zhoršili až k flastru, a nějaké to „záslužné“ z toho nakonec vypadlo. Ti jsou paseni stejně motivovaným kariéristickým zmrdem (tzv. Prokurvátor), jehož smyslem existence je dosáhnout odsouzení, a to za každou cenu, aby náhodou nebyl za čuráka, když už něco spustil. Na straně druhé trůní téměř nedotknutelný rutinní arogantní zmrd s definitivou a božským komplexem, a priori „nestranně“ a nezávisle nakloněn tomu, co dostane na stůl od státního zastupitelství, rozhodující o osudech podle toho, jak si zrovna ráno zašukal, nebo co a jak ho při cestě do ústavu právě nasralo. Ten má totálně na háku, jak komu svým rozhodováním třeba zničí život, hlavně ať má v přetíženém systému pásového soudnictví s případem co nejméně práce. Presumpce neviny je pro něj sprosté slovo, protože prokurvátor a orgáni přece jedou na jistotu. Osobně jsem byl jednou svědkem toho, jak takový nestranný a nezávislý soudce seděl se svým kámošem státním zástupcem na pivu a říká mu, cituji: „Ty, máš to, vole, docela na vodě, on to ani snad neudělal a tvoji svědci zjevně lžou. Ale je mi nesympatický a obhajuje ho totální ex-offo kokot, napálím mu osmičku, to zdůvodníme i při odvolačce, jezdím na lyže s předsedou vyšší instance.“ A mezi takovými ozubenými koly je nemilosrdně drcen předem vinný obviněný. Tedy pokud si náhodou nemůže dovolit jednoho z těch „zkušených obhájců“, co náhodou jezdí ve stejnou dobu na stejné sjezdovky a stejným autem jako jeho ctihodnost a jejichž minimální taxa se dle „složitosti případu“ pohybuje na úrovni vysokometrážního 4+1. Všichni ti výše zmínění karierističtí, lhostejní, líní a škodolibí pamrdi vynalezli pro kamuflování své amorality, mámtovpičismu a systémové nedůslednosti kýčovitou slepou kundu s váhami, za kterou je snadné se schovat. A pokud v takovém mlýnku navíc uvízne retard a socka v jedné osobě jako tadyhle Tomík, jde o velmi žádanou a úplně nejsnadnější kořist. Čili než by jeho exofáč řekl „Fiat iustitia, pereat mundus“, má chudák oligofrenik na krku pětadvacítku v kleci s těmi nejhnusnějšími animálními hovady a spodinou veškeré humanity pod dozorem dalších spravedlivých, pečlivých a lidských orgánů, zaděláno na hemoroidy a afty na patře. Když pak náhodou nějaký altruista rozmrzel všechny systémové hráče tím, že našel důkazy o nevinně, tak upps, sorryjako, slepá bába, politováníhodný omyleček, na, tu máš pár mega za to dvacetileté bití a šukání výkvětem té nejhnusnější lůzy národa, ze kterého už se sice nevzpamatuješ, ale zapomeneme na to, jo? No a všichni ti strůjci jeho štěstí si klidně jedou dál bomby. Je z toho zase výborně napsaný i zdramatizovaný, skvěle natočený, úžasně zahraný, sugestivní, mementivní a tak nějak celkově zajebisty dramat państwowy o tom, že boj se systémem složeným z mnohdy hloupých, lhostejných, arogantních a sobeckých palidí je většinou marný. (20.04.2021) (méně) (více)