Warhorr

Knihu jsem nečetl, nemohu tedy porovnávat. Je možné natočit milostný příběh v tom největším pekle, které kdy bylo stvořeno ? Neočekávejte však žádnou sladkou romanťárnu z vyhlazovacího tábora. Jsou to spíš jen takové střípky a pár pasáží, jinak se oba hlavní představitelé budou snažit přežít, ať už sami či s pomocí ostatních, leč jim to síly dovolí, a budou muset čelit všem hrůzám tehdejší nemilosrdné a kruté reality. Bití, mučení, ponižování, veřejné popravy i bezdůvodné vraždění. Selekce, pochody smrti i plynové komory ( i když na ty je spíš jen pohled z dálky nebo jen zvenčí, co se odehrává vevnitř tu ukázáno není ). Špína, bordel, smrad, nemoci, to vše z obrazovky jen čiší, až bych kolikrát doporučil raději nic nejíst. Tohle je šest hodin opravdového pekla. Příběh vypráví sám Lali, který jej diktuje na sklonku života o mnoho let později v Austrálii zdravotní sestře a my se tak vracíme zpět do minulosti. Dobrých 80% je tady čistě z vyhlazovacího tábora. Dle mého subjektivního pocitu je to jedno z nejlepších zpracování z prostředí Osvětimi a řadím jej po bok snímků jako Saulův syn, Colette nebo Šedá zóna. Surový pohled nabitý emocemi, kdy se v doupěti toho největšího zla dokáží zrodit i zázraky jako je láska nebo nový život. Jednu obrovskou výtku však mám a tím je jazyk. Všichni, bez rozdílu na národnost, tady mluví anglicky. Je to škoda, trochu to kazí dojem autenticity. Kvůli toho ale nechci ubírat hvězdu, i když jsem nad tím chvílemi přemýšlel.

Takový pokus o amerického ''Mindhuntera''. První případ, kterému je věnován hned dvojdíl, je určitě nejlepší a solidně to diváka navnadí. Honba na sériového vraha, hledání stop, mrtvoly přibývají, k pachateli se musí detektivové dopracovat a jeho identitu se dozvíme až na konci. To bylo super. Jenže zbytek seriálu se začne tvářit a působit krapet odlišně. Po JAR jsou páchány vraždy, Micki tak cestuje z místa na místo a pomáhá tamějším poldům s případy. Pachatele chytí hned na začátku nebo už prostě sedí ve vězení a Micki se z nich snaží jako profilovačka vytáhnout přiznání nebo důvod svých činů. Spadne to tak do průměrného stereotypu a časem začne prostě nudit. Během toho poznáme představitelku i trochu zblízka, je tu i jakýsi ten milostný vztah a zároveň s tím i těžká daň. Mrtvolama se to však někdy hemží, vrazi jsou zvrácení, odporní a bestiální a gore je povedený. Špatný to vyloženě není, ale znovu už se na to určitě nepodívám. Z prostředí JAR se mi daleko více líbila nedávná Reyka.

Film jsem viděl už dávno, knihu přečetl však až nyní a následovala opět filmová rekapitulace. No a nestačím se divit. Tohle je snad ta nejhorší adaptace, kterou jsem kdy viděl. Jedna velká snůška nesmyslů. Tady se postrádá tak 90% všech knižních postav a dalších několik je smyšlených či přejmenovaných. Vynechaná tuna důležitých pasáží, včetně těch rizikových a pro příběh extrémně důležitých. Finále úplně ale úplně z cesty, jak z paralelního vesmíru. Z herců mi tu sedl snad jen Reno, ale s tím se muselo počítat. Hlavní myšlenka/pointa příběhu je sice jakžtakž zachována, mrtvoly jsou naaranžované perfektně, má to skvělý hypnotizující soundtrack, ale to jsou asi jediné tři pozitiva, co z toho dokážu vytáhnout. Pokud točím film podle jednoho z nejlepších knižních francouzských bestsellerů, který řadím opravdu na ten nejvyšší vrchol, stejně tak jako tisíce jiných čtenářů, pak bych očekával, že se zde vynaloží maximální úsilí a věrohodnost a ne že se z toho stane takový paskvil. Co si asi tak musel říkat Grangé. Když jsem to viděl prvně jako puberťák, tak ano, přišlo mi to cool. Teď se však nebudu vůbec ostýchat s dvěma hvězdami. Tohle je prostě trapárna a zneuctění díla. Až mě mrzí, že svůj komentář č. 500 věnuji zrovna tomuto snímku.

Nemůžu si pomoct, ale hodně jsem v tom cítil ''Erin Brockovich'' v lehké kombinaci s ''Je to i můj život.'' No jestli se opravdu vše stalo tak, jako je ukázáno ve filmu, tak to je slušnej nářez. Když ti všemožný životní útrapy přerůstají přes hlavu a myslíš si, že už ve větším hnoji být nemůžeš, nezoufej, je tu Hilary Swank. Hrdinka marvelovského typu. Sice trochu kalí a chlastá, ale má neobyčejnou schopnost, ukecat kdekoho svým šarmem, talentem a muffinama. Potřebujete letadlo, vrtulník nebo odpustit statisícové dluhy ? No problemo. Posledních 25 minut je to nadupaná a intenzivní jízda, kdy jen čekáte s koleny u brady a doufáte, že vše dobře dopadne. Je to krásné, emotivní a srdceryvné drama, u kterého bych však vyřadil některé až příliš klišé momenty a udělal to klidně ještě víc dramatičtější. Vyzdvihnout se musí jistojistě i Hilary, ta si jde minimálně pro nominaci na Oscara. Zlatá je i malá Emily Mitchell.

Útok na americký kapitol ? Ne, tentokrát tu máme atak na jeden z nejznámějších a nejslavnějších fotbalových svatostánků na světě. Woodstock jako hovado. Chuligáni, spousta chlastu, drog, odpadků, všelijakého bordela, nějaký ty nahoty ale i krve. Ploty jsou strženy, semafory, pouliční osvětlení a autobus poslouží jako stromy. Na frak dostane i security a chvílema to začne být vážně nebezpečný. Až je zvláštní, že to vlastně všichni přežili. V dokumentu máme hojný zástup - obyčejní fans, otec se svou dcerou, redaktor, ředitel Wembley, securiťák ale i dva výtržníci, kteří se snažili násilně a bez lístku dostat na zápas. Jo je to slušnej hukot. Štěstí, že na konci zápasu začalo vydatně chcát a Anglie prohrála, jinak si nedokážu představit, jakej bugr by následoval potom. Na samém závěru se tu otevírá otázka rasismu, obzvlášť kvůli Rashfordovi, ale vzhledem k pozápasovým reakcím na některé hráče a taky fanoušky to chápu.

Franšíza se rozrůstá a je to bomba ! Jak si na komediální seriály nepotrpím, tak tady mě MacFarlane úplně odrovnal. John v pubertě se svým Méďou, light devadesátkový look, vtipné charaktery, kdy žádná postava není navíc a nenudí, obzvlášť, když se do ráže dostane Johnův otec. Ted je samozřejmě neskutečně nahláškovanej parchant a s Johnem vymýšlí všelijaký blbosti a šílenosti. Hulvátský je to až až, sprostá slova tu padaj jedno za druhým, spousta narážek na politiku, prezidenty a dokážou si udělat prdel i s rasismu a homosexuality. Předposlední díl s oživlým Mattyho náklaďákem z dětství je absolutní vrchol a já se chlamal snad celých 30 min v kuse. Necelých pět záchodový zábavy, kterou pojedete díl za dílem. Já chci druhou řadu !

Krutě nemastný a neslaný. Jakýsi prapodivný kříženec Greyhound a Krvavého přílivu. Konvoj se rozpouští a jedna ze zásobovacích lodí zůstane sama, na popud svého kapitána dokončit úkol a náklad dovést za každou cenu. Probíhá tu určitá forma vzpoury a nejakčnějším momentem je tu útok dvou německých letadel a možná ještě odstranění námořních min. Chápu že se rejža asi snažil přiblížit osudy norských námořníků za války, jenže to nemá koule, pořádné emoce a ve finále mi to bylo úplně lhostejný.

No je to síla. O případu jsem se dozvěděl už kdysi z dokumentárního seriálu Legendy kriminalistiky, kde se jedna z epizod tomuto případu věnuje. Když si Martina sundá brýle, tak pro lidi, kteří tyto věci špatně snáší, to může být náročný. Vůbec si nemyslím, že tohle vzniklo z důvodu nějakého soucitu, i když je to jakkoli šokující. Příběh o zcela obyčejné dívce, které se jednoho dne převrátí život vzhůru nohama. A aby se dokázala dostat zpátky na nějaký svůj pomyslný vrchol a zpět do života, bude muset ujít dlouhou cestu. Ta je plná úskalí, bolesti, špatných zpráv, ale má v sobě i jiskru naděje a...možná i šťastný konec ? Na tuto otázku zná odpověď jen a pouze Martina. Prostě jen inspirující snímek, z kterého si snad každý dokáže vzít alespoň malý střípek. O to je smutnější, co tady někteří dokáží v komentech vyplodit. A snad jejímu ex taky někdo pořádně upravil v lochu obličej.

Dalo se to. I když už to smrdí od začátku a člověk nemusí mít IQ 150 aby zjistil, co tu asi tak nehraje, tak v rámci žánru dobrý true crime. Hodně je to stavěné na real záznamech z výslechové místnosti a můžeme tak pozorovat vyslýchající v akci. Chtělo to ale ještě více informací o zbylých zainteresovaných osobách.

Tak tohle bylo gastroporno ! Totální gastroporno ! Pokud nejste zaměstnán v kuchyni, nemilujete jídlo, nezkoušíte různorodé chutě světa, nebo nemáte holt k jídlu nějaký zvláštní vztah a jste bručoun, co se na večeři spokojí s májkou a rohlíkem a jeho vrcholem týdne je v neděli buřtguláš, nemůžete tomuhle filmu nikdy porozumět a hoďte točku rychle zpátky. Francouzský venkov, život na château, 19.století, brilantně vytříbená atmosféra staré kuchyně, kde neexistovaly žádný průmyslový náhražky, kdy smetana byla smetanou, máslo máslem a ze zahrad a místních dodavatelů jste dostávaly poctivé a čisté suroviny. Doba, kdy gentlemanství a úcta k ženám byla každodenním chlebem. Úvodní 15 minutová sekvence byla pro mě jak z říše snů. Jen letmé dialogy a pohled na přípravu receptů jako telecí karé, burgundská omáčka, kambaly či vývaru. Vše připravované na starých kamnech a v pecích, kde o poctivosti nemohla být ani řeč. Takhle se to vlastně nese značnou část celého snímku. Příběh je prostý, sice s lehčím nádechem předvídatelného dramatického prvku, ten ale dílu nijak neškodí. Tady se prostě hlavně vaří a jí ! Velmi příjemný film, u kterého nemusí člověk přemýšlet nad nějakou ukrutnou zápletkou, a který se vyvaruje moderních skrupulí. Pure gastro festival s úžasnou Binoche, která málokdy zklame. Až teď jsem teprve naštvanej, že jsem vynechal kino. Nepočítal jsem s tím, že budu muset po posledním restu z minulého roku přehodnotit svůj top žebříček 2023. Umění jíst a milovat pro mě osobně znamená nejen nejlepší film loňska, ale zároveň i nejlepší film v oblasti gastra, který se mi kdy dostal pod ruku. Absolutní masterclass, po kterém mám chuť vyházet ty sajrajty co mám ve špajzu a lednici, sbalit věci a odjet někam k žabožroutům nacpat si břicho.