Půlnoční kovboj

Schlesingerův obrazově strhující a náladou baladický message picture je rozkladem amerického snu a ideálů let šedesátých na subatomární částice. Ztracené iluze, beznaděj, špína, bída a hnus přelidněného, přezíravého a šíleného velkoměsta, obnažená sexuální intimita, společenské napětí, osamělost, zžíravá osobní traumata - na menší depresi toho vskutku není málo. Ale celý ten hořký index naštěstí neguje pořádný antidote lidství, naděje a síly bojovat za lepší zítřky a změnu. A i když je to triumvirát prosvítající ze dna pustého a neklidného sociálního bahna, ze kterého se zdánlivě nelze vyhrabat, jeho hledání nikdy nepozbude smyslu. A proč? Protože život je přes všechno neštěstí (vyjádřeno jazykem Franka Capry) krásný. Jen mu přijít na kloub... Jo, tomu říkám poselství!_____Za samostatnou noticku jistě stojí fantastická střihová skladba snímku. Vedle objektivní a základní dějové osy jsou nečekaně stavěny střípky dějů z minulosti, obrazy denního snění a "růžových" představ či stylisticky zběsilé vyjádření momentálního rozpoložení hlavního hrdiny - od sekvence změněného stavu vědomí po horkokrevnost honičky soupravou podzemky. Symfonie... (29.12.2008)

Naivní "texman" sužovaný svými vzpomínkami a newyorskou ulicí protřelý mrzák se setkávají uprostřed chaosu všedního dne a snaží si najít své malé místečko na slunci ať to stojí, co to stojí. Každý z nich má jiný sen, ale oba spojí touha po přežití a nakonec i pevné přátelství. Zdánlivě obyčejný příběh, podaný ovšem velice poutavě a nevšedně. (09.07.2009)

Po opětovném zhlédnutí definitivně přidávám do top 10. Těžko tenhle film popsat, je to drama s trochou artu, sociální kritiky a v centru všeho je zvláštní, ale neskutečně dojemné přátelství naivního a nezkaženého kovboje Joa a zatrpklého, strádajícího Ratsa. Sázka na kontrast obou charakterů se velmi vyplatila a chemie mezi oběma herci je neuvěřitelná. Voightovy ublížené, raněné pohledy a Hoffmanova bolest a zkroušenost se prostě nedají zapomenout. V neskutečně hutné a nepříjemné atmosféře beznaděje si jsou jeden druhému oporou. Nejdřív Ratso chrání Joea před jeho vlastní naivitou a nezkušeností, vaří mu, pere mu, než se karta obrátí a Joe svádí nerovný boj s Ratsovou rychle postupující nemocí. I přes to, že obě postavy (tedy hlavně ta Hoffmanova) nejsou moc líbivé - gigolo a slizký zlodějíček - film je postupně obnaží a zlidští tak, že si pro ně divák doslova kouše nehty. Psychedelická část ve Warholovském bytě hodně utkvívá a ve scénách, kdy Ratso nemůže vyjít schody a znepokojený Joe mu pomáhá upravit se na "párty" nebo když se mu Ratso svěřuje, že nemůže chodit, se mi svíral žaludek. Konec je emočně naprosto zdrcující. To, že jsem se z toho úplně nevzpamatovala ani za dva dny, nakonec rozhodlo, že film poputuje do topky. Za mě jsou Joe a Ratso nejlepší Voightova a Hoffmanova role v životě. A nezapomeňme zmínit přesnou hudbu Barryho + Everybody's talking Harryho Nielsena a harmonikové theme. (11.07.2017)

Půlnoční kovboj mi po všech stránkách hodně připomínal film Scarecrow. Skoro bych si až troufnul napsat, že Scarecrow je docela obyčejná vykrádačka, nicméně povedená. Ale tady hodnotim Půlnočního kovboje, takže zpět k tomuto filmu... Půlnoční kovboj je opravdu parádní film a je zbytečný tady cokoliv psát, protože všechno je zde vystiženo v oficiálnim textu distributora. Snad jen dodám, když už jsem nakousnul to srovnání se Scarecrow, kde mě trochu zklamal konec, že tady je konec naopak velmi povedenej a filmu jsem díky tomu odpustil i pár hluchejch míst. A ta smutná melodie foukací harmoniky mi hraje v hlavě ještě teď... Jsem rád, že můžu zase nějakýmu filmu dát 5 hvězdiček. (21.06.2008)

Odvrátený pohľad na zprofanovaný americký sen, sociálna kritika, príbeh o osamelosti a pohľad na život v žiarivom veľkomeste, ktorého žiara uhasína tým viač, čím hlbšie sa doňho dostávate. Taktiež veľmi silný príbeh o priateľstve a nádeji. Aby vo vás nakoniec nevzbudil pocit, že bude lepšie ostať niekde v zapadákove, pretože lepšie to vo veľkomeste nebude. Hoffman a Voight na vrchole svojich síl. To bol film, ktorý sa bral vo svojej dobe ako mainstream. Kde tie časy sú....Nie, Joe Buck vážne neprišiel do New Yorku hladať Sochu slobody... (19.06.2012)