Plechový bubínek

Děj filmu Plechový bubínek dle stejnojmenné předlohy Güntera Grasse sleduje část život Oskara, který se rozhodne nevyrůst. K tomuto rozhodnutí se dopracuje během oslav svých třetích narozenin, kdy dojde k poznání toho, že do života dospělých nehodlá vstoupit. Tento fakt je spuštěn chováním dospělých během dané oslavy, kde je plně ukázána  problematika milostné trojice - matky Oskara, jejího zákonného manžela, bratrance - a ostatních příbuzných zpodobňujících klasickou podobu maloburžoazie té doby, podobně jako je dalším spouštěcím faktem i nově nastupující ideologie nacismu a s ní spjaté negativní vyhlídky do budoucnosti.            Rezignaci na společnost a okolní události Oskar reflektuje skrze svůj bubínek, jehož bubnováním místo slov projevuje svůj odpor a nesouhlas. Druhým obraným reflexem fungujícím jako protest vůči nastálým okolnostem je Oskarův vysoký hlas, kterým dokáže rozbíjet sklo. Tak je činěno například při prvním dnu ve škole, nebo při vysypání skla z oken divadla - u obou případů jde však o protest osobní, negativní reakcí k pro Oskara negativním  příčinám. Jednou z událostí, při které Oskar naruší společenskou událost, se kterou nesouhlasí, je shromáždění nacistů, při kterém svým bubnováním do rytmu valčíku (a připojením zbytku přítomného orchestru) změní politicky zaměřené setkání v obyčejnou tancovačku. Na pozadí konfliktu mezi německými a polskými obyvateli města Gdaňsk se prohlubuje krize a sociální napětí, které ústí při globálním vypuknutí války. I přes pokročilý věk šestnácti let během začátku války, s Oskarem je v rodinném kruhu stále zacházeno jako s tříletým. Později se Oskar setkává s liliputy, jež dříve poznal v cirkusu, a zde se mění přístup okolí k Oskarovi, i on sám. Nyní je do určité míry mezi svými a není svazován předstíráním, jemuž se zavázal při rezignaci na svět dospělých ve věku tří let. Tato plná participace ve společnosti nemá dlouhého trvání a Oskar je nucen k návratu do rodného města, kde se však jeho rozhodnutí nevyrůst stává zlomovým. V období druhé světové války jsou lidé vychylující se normě perzekuováni odvodem do koncentračních táborů, což se týká i Oskara. (24.10.2022)

Mno, problém bych neviděl ve filmové adaptaci, ta mi přišla nápaditá, technicky znamenitě provedená (na svou dobu neobkvyle "barevná" kamera, krásné záběry začínají už na bramborovém poli), ale v námětu... nestalo se mi v životě mockrát, že bych nedočetl knihu, a Grassovu Potkanku jsem vzdal. David Bennent a jeho pohled patří do zlatého fondu světové kinematografie, ale ta Grassova literatura, ach ta literatura... (09.03.2013)

Schlöndorffově adaptaci lze vyčítat, že Grassův znepokojující román zpracovává konvenčně a oklešťuje jej o řadu jeho literárních specifik, v čele se samotným způsobem vyprávění. Jenže právě ono převedení do tvaru, který divákům neklade žádné formální překážky, se nakonec ukazuje jako bravurní kousek. Konvenční, v zásadě lineární vyprávění a precizní práce oddělení výpravy, kostýmů a castingu tu slouží jako trojský kůň, který za obranný val diváckých očekávání propašuje provokativní jádro románu. Důmyslná podvratnost adaptace se ukazuje již v samotných úvodních titulcích, kde režisér parafrázuje japonského klasika Jasudžiróa Ozu. Ten svá bravurní melodramata a veselohry o rodinných vztazích či generačních konfliktech z prostředí střední třídy uvozoval titulky na pozadí obyčejné každodenní látky. Schlöndorff otevírá svůj film totožně, jen tentokrát je oním pozadím hnědá látka náckovských uniforem. Se stejnou jízlivostí i mixem vysokého a nízkého, uměleckého a zvráceného pak vyobrazuje společnost první poloviny 20. století a její paradoxy, šílenosti, nesmyslnosti a především pokleslost v jádru její povýšenosti. Je příliš zjednodušující vidět ústředního Oskárka jako rebela, který se odmítne podílet na světě dospělých. Schlöndorff sice z adaptace vynechal třetí část románu, kde hrdina prochází poválečnou dobou a stává se zrůdou, jenže mnohoznačnost postavy rozvedl již v ději, který filmem pokrývá. Pohled na válku očima dítěte zde znamená něco jiného než, na co jsme zvyklí z jímavě kýčovitých vyprávění. Vedle zastřešující znepokojivé grotesknosti totiž "Plechový bubínek" odhaluje dětství nikoli jako ctnost, nýbrž metaforu zatvrzelého a zaslepeného odmítání se vyvinout, které je zde vlastní i všem dospělým figurám. Oskárek představuje sebestředné věčné děcko, které proplouvá dějinami. Za jeho zdánlivou naivitou a ignorancí se ale skrývá racionální zlovolnost a umíněnost, která se pramálo liší od velikášství maloměšťáků, které je zde odhaleno jako základní kámen nacismu. --- PS: Kdo by přecjen toužil po nekonvenční adaptaci "Plechového bubínku", pro toho tu je undergroundový virvál "United Trash". (18.03.2023)

Už dlouho jsem neviděl tak divný film, jakým je tento. Asi nejvíce jej vystihuje slovo bizarní - chlapec se rozhodne, že nechce vyrůst a tak se úmyslně zmrzačí. Jeho plán mu vyjde, neroste, ale duševně se vyvíjí a my jsme díky tomu svědky docela bizarních (já vím, už podruhé během jedné chvíle to samé slovo, ale když ono tak sedí!) věcí… Upřímně, pořád nevím, co si o tom filmu mám myslet. Pokusím se sehnat knížku, a pokud se mi bude líbit, tak si možná někdy, v hodně daleké budoucnosti tento depresivní film pustím znova. Momentálně nemám, co bych jiného dodal, snad jen, že musím pochválit Davida Bennenta. Ten jeho výraz mě bude pronásledovat ještě hodně dlouho. 55 %. (21.01.2014)

(Verze: Dir. Cut) „Jenom vyhlídka na plechový bubínek změnila můj úmysl vrátit se zpět do matčina lůna. Kromě toho, moje pupeční šňůra byla již přestřižena. Už se nedalo nic dělat.“ Knižní předlohu jsem nečetl, ale atmosféra snímku pro mě byla jednou z nejdivnějších za hodně dlouho dobu. Už Oskarovo dětské vidění světa pronikající do světa dospělých podstatně dřív, než by mělo, navíc silně zdeformované jeho povahou, působí zvláštně, mnoho scén vyznívá absurdně, groteskně, zvrhle a v neposlední řadě nechutně (teda nic, co by trochu otrlejší divák nezvládl, ale třeba koňská hlava s úhoři byl skutečně barvitý výjev). S Oskárkem se sice těžko sympatizuje, protože to byl malý, zpovykaný, tvrdohlavý a zlomyslný (až místy vyloženě zlý) spratek, který si díky své schopnosti mohl dělat, co chtěl, ale divák fascinovaně sleduje jeho životní dráhu (a výkon Davida Bennenta patří k tomu nejlepšímu, co jsem u dětského herce kdy zažil). A to vše na pozadí dynamické historie města Gdaňsk. Zvláštní, ale zajímavý film, který si ty slušné 4* zaslouží. (02.01.2022)