Plechový bubínek

Film podle předlohy Günthera Grasse. Syrový, trochu drsný, nepříjemný, občas nechutný, ale také zajímavý. Film, který se točí okolo jedné osoby, chlapce Oskara, který se rozhodne, že přestane růst na protest proti všem dospělým, jejich povinnostem, odpovědnosti, touhám, lásce a možná i tomu, aby mu nevzali jeho milovaný bubínek, který mu při narození byl slíben a on kvůli němu zůstal na světe. Oskar zažívá smutné i štastné chvíle. Před smrt jeho matky, jejího milence a možného otce v jedné osobě až po příchod nové slušky a jeho erotickým hrátkám nejen s ní. Jeho život je spjat s jeho bubínkem, jeho křik zabranuje, aby mu ho kdokoliv vzal. Miluje svojí matku, ale také ji nenávidí stejně jako jejího milence. Jeho erotické hrátky se sluškou jsou chvílemi nehorázně nechutné, osobně mě tam velmi vadili z důvodu odpornosti a možnosti jinak vyjádřit takovouto perverzi a hnusotu. Vylovení konské hlavy na kterou se chytali úhoři je silně zvláštní moment. Někomu (třeba jako vedle mě sedící slečny :))se tato scéna bude zdát nechutná, je to fakt, ale je to prostě způsob vyjádření a možná i menší výraz obětování. Celkově vztah Oskara k ženám je dost zvláštní. Jeho tělo odmítne růst, ale mozek a jeho "já" se dost mění. Dospívá uvnitř mladého těla. Jeho názory a to co udělá silně mění ideologie lidí okolo a jeho postupná silná nenávist k mnoha lidem. Jeho útěk za liliputány, kde objeví svou (asi)druhou ženu svého srdce je krátkodobou záležitostí, při které hledá kdo vlastně je a čím má být. Hledání sebe sama , je pro něj velmi těžké. Neni takový jako všichni okolo. Naštěstí potkává svého mentora(docela mě zarazila jak s ním mluví při jeho mládí). Hodně silný snímek s nejspíš životními výkony minimálně hlavní role Davida Benneta. Hraje postavu Oskara s neuvěřitelným vtělením a porozuměním. Běhá mi mráz po zádech, když si vzpomenu na jeho velké oči, jeho křik a bubnování. Pokaždé když vidím postavu chlapce s bubínkem, na půl červeným a napůl bílým, mám zvláštní pocit. Tento film ve vás nenechá žádné příjemné pocity, protože prostě žádné mít nemůžete. Ukáže vám hrůzu, nenávist, odpor, ideologii a myšlení jiných lidí. Ukáže vám trochu drsný, syrový humor připomínající anglické vtípky. Nemohl jsme se rozhodnout kolik dát, ale dám 4*, ikdyž je to někde mezi 4* a 5*. opravdu silný zážitek, který se někomu bude líbíit a někomu hodně znechutí. (16.02.2005)

Kongeniální převedení prvních dvou třetin Grassova románu na plátno (Zatímco film končí Oskárkovým odjezdem z Gdaňska, kniha pokračuje líčením jeho osudů v poválečném Západním Německu). Schlöndorffova režije je jako vždy suverénní, Lutherova kamera působivá, scénář vynikající (jak jinak, u J. C. Carriéra). Podstatnou měrou se ale na výsledné podobě filmu podílejí zejména představitelé celé řady hlavních i vedlejších postav příběhu. O Davidu Bennentovi je zbytečné mluvit, právem je tu chválen v každém druhém komentáři. Vedle něj tu ovšem ztvárnila jedny ze svých nejlepších rolí také trojice (!) jeho filmových rodičů - A. Winklerová, D. Olbrychski a M. Adorf, z nichž toho posledně jmenovaného jsem nikdy neviděl v lepší formě, než právě v "Plechovém bubínku". (24.08.2008)

Film s dětským hrdinou o světě bez dětství. I ti nejmenší tu mají nemocné srdce, nemluvě o dospělých. Snad proto nemůžu o Plechovém bubínku říci, že se mi líbil, i když ochotně uznávám jeho umělecké kvality. Takovýto snímek se totiž ani líbit nechce - chce se dostat pod kůži, což se mu plně daří. Hřích jako by tu byl nakažlivou chorobou, jež pronikne všude, lidmi i věcmi, a neponechá skulinku pro nevinnost. Zůstává pocit znechucení a hlad po čistotě. (18.05.2006)

Tento snímek jsem se rozhodla zhlédnout po roce znovu - a vyplatilo se. Když jsem se totiž s Oskarem a spol. setkala poprvé, nebyla jsem schopna sledovat film s úplným zaujetím či porozuměním - prostě jsem se celé téměř 2 a půl hodiny moc nechytala. Navíc se dá říct, že na onen první pohled jsem většinu postav přímo nesnášela - a nejvíc samotného Oskárka. Ovšem jak říkám - naštěstí jsem Bubínku dala ještě jednu šanci - a tentokrát jsem se už od prvních minut rozplývala blahem, ať už nad všudypřítomnou kritizující symbolikou nebo nad naprosto neuvěřitelným Davidem Bennentem. On tady předvádí jeden z nejlepších dětských hereckých výkonů, jaké jsem kdy viděla - né-li ten úplně nejlepší! Krom jiného opravdu nezapomenu na jeho "erotické" scény - až jsem si říkala, jestli tvůrci filmu tak trochu neporušují zákon - a samozřejmě hlavně z paměti už nikdy nevymažu ten jeho mrazivý, naprosto nedětský výraz v očích. Kromě dokonale ztvárněné postavy Oskárka je jednou z největších zbraní filmu jeho naturalismus - a to myslím naturalismus v ryzím slova smyslu - například takové chytání úhořů na návnadu v podobě koňské hlavy nejspíš opravdu není podívanou pro každého. Toto nesmlouvavé obrazové ztvárnění diváky nejspíš rozdělí do dvou skupin - na ty, kteří zhnuseni nepochopí "proč", a na ty, kteří budou uznale pokyvovat hlavou a užívat si obrazovou sílu výpovědi (já osobně jsem samozřejmě v té druhé skupině, neboť podle mě zde snad není jediný zbytečný záběr - a je jedno jak nechutný se ten který může zdát). Jak jsem již řekla, film (tedy samozřejmě kniha, podle které byl natočen - ovšem tu jsem bohužel nečetla a pravděpodobně se v nejbližší době ani nechystám, neboť její rozsah je opravdu enormní a navíc film je podle všeho knižní předloze dosti věrný) je plný symbolů a kritiky nejen té doby - ať si však každý sám přijde na to, co ten který záběr či konání hlavní postavy znamená pro něj osobně. . . . . Tento snímek je sice místy vtipný, místy smutný, místy pro někoho nechutný - avšak celkově je to především jedno z nejsilnějších filmových děl s naprosto specifickou, nádhernou a lehce depresivní atmosférou, hořce pravdivými myšlenkami a geniálními hereckými výkony, v čele s nezapomenutelným a jedinečným originálem Davidem Bennentem. . . . . Člověk nemůže zůstat navždy tříletým dítětem, neboť okolní svět je příliš krutý a zkažený na to, aby v něm takto bylo možné přežít... (14.05.2006)

Jeden z nejsilněji působících filmů světové historie a snad jediný film, který svou metaforickou formou pojmenovává příčiny běsů, které spustil německý národ vně i mimo středoevropský prostor v třicátých a čtyřicátých letech dvacátého století... Zfilmovaná autobiografická literární předloha Guntera Grasse je zasazená do rodného Grassova města Gdaňsk a postihuje genezi proměny tamní kušubské menšiny. Symbolická hlavní postava (nezúčastněný pozorovatel převratného dění) malý Oskar zcela odmítá odpovědnost za svůj život a věci kolem něj, nejedná se ale o nějakou poruchu osobnosti, leč o zcela dospělé racionální gesto odporu. Rozhodne se tedy zvrhlou dobu řešit osobně a po svém - poruchou své identity, vědomě začne trpět infantilismem. Dění ve světě dospělých ho přetěžuje, tak sestupuje do dětského světa, kde se cítí lépe a může v něm vytěsňovat negativní zážitky světa dospělých. Jeho nerovnoměrný psychický vývoj je symbolickou směsí dítěte a dospělého (útěk z reality do dětství je vlastně jediný možný prostředek, jak čelit všepostihujícím plíživě nastupujícím hrůzám). Jako symbolický předmět své vzpoury nosí sebou neustále malý plechový bubínek. Disponuje také hlasem šplhajícím se až do frekvencí, které mohou ničit a rozbíjet. Ani tato jeho zbraň, ani jeho symbolická vzpoura nemohou však zastavit neodvratný nástup apokalypsy. Před běsy války a nesnesitelnou tíhou doby není úniku... (geniálně je to vystiženo uměleckými symboly - např. koňská hlava plná slizkých úhořů - odkaz k antické Medúse, které podle řecké pověsti nemohl uniknout nikdo, kdo se na ni zadíval, jelikož hrůzou zkameněl...) (19.06.2007)