Nikdo se nebude smát

Komorní psychologické drama s tehdy tak populárními prvky absurdního dramatu, které bylo v oblibě proto, že umožňovalo za pomoci metafory kritizovat poměry v totalitní společnosti. Film je součástí proslulé české vlny a stál na počátku uvolňování cenzury v českém filmu. Bezprostředně poté následovala řada podobných filmů, jako např. O slavnosti a hostech, které si braly na mušku postavení malého člověka ve společnosti svázané ideologií a mocenskými institucemi. Nikdo se nebude smát je snímek o lidské přizpůsobivosti, zbabělosti a vůbec o morálce. Vypovídá sice ledascos o socialistickém Československu poloviny 60. let, neblahém vlivu nejrůznějších domovních komisí, odborářských a komunistických schůzí, ale hlavní konflikt je nadčasový a s malými úpravami by mohl vzniknout i dnes. Jenže v současnosti se už takové filmy netočí. Nemají totiž patřičný komerční ohlas. Co horšího, srovnání tehdejší situace s dneškem zdaleka nevyznívá v náš prospěch. Vysokoškolský učitel v roce 1965 dá špatný lektorský posudek práci, kterou považuje za nepůvodní. Dnešní rozvinutý průmysl výroby vysokoškolských titulů na našich univerzitách, jehož pouhou špičkou ledovce jsou plzeňská práva, se může hrdinovým morálním dilematům vysmívat. Z recyklace starých materiálů těží nejen vysoké školství, ale stojí na něm do značné míry i publicistika... Po herecké stránce výborné, Jan Kačer předvádí, jako obvykle, maximální nasazení. Celkový dojem: 70 %. (20.09.2010)

První Bočanův film, kterým tento režiser velice slibně začal svoji karieru. Vybral si námět od svého profesora dějin literatury / M.Kundery/ a to na velice provokativní tema - neustoupit tlaku okolí, které chce jenom jedno - vrátit svého neposlušného intelektuála do svého stáda. Kunderovi se Juráčkův scénář příliš nelíbil pro komediální odlehčení příběhu. Já si myslím, že naopak humor dodal příběhu potřebné koření / např.scénka v hospodě, kde se hlavní hrdina ukrývá před dotěrným psavcem, je velice vydařená/ . Jen škoda, že současná česká literatura dává tak málo námětů oproti šedesátým létům. (06.09.2008)

Směšné lásky sú trofejným kusom v mojej knižnici a pri ich sfilmovaní dopadli lepšie, ako napríklad diela Hrabala, či Párala. Nikdo se nebude smát nie je žiadnou výnimkou. Film organicky zapadol do novej vlny, ktorú začínajúci Hynek Bočan obohatil o vkusnú komédiu, kde chvíľami cítime Kafku a chvíľami máme nepríjemný pocit z toho, že sa niečo podobné deje doteraz, iba sofistikovanejšie. Preto je film nadčasový aj keď je reáliami zasadený do konkrétnej doby. Výrazová plochosť Jana Káčera je v kontraste so snaživým neschopákom, ktorého vynikajúco stvárnil Josef Chvalina. Niektoré epizódy trvali dlhšie alebo dokonca pôsobili rušivo, ale celok považujem za mimoriadny film, ktorý nezostarol. (27.11.2015)

Jsem něco jako výtvarný teoretik. Utrpení mladého intelektuála. Juráček, jehož scénář je pro film bezvýhradně určující, v kunderovském Klímovi rozpoznal dalšího ze svých melancholických, společensky nepotřebných hrdinů, který kráčí světem a v důsledku své zdvořilé inteligence není schopen účastnit se lidských vztahů. Oproti Kunderově povídce zaujímá ovšem Bočanův film vůči Klímovi kritičtější stanovisko a rozšiřuje záběr, aby poskytl obecnější společenský komentář. Už úvod filmu lze pokládat za trefnou metaforu podobné lidské přizpůsobivosti, jakou pozorujeme u Klímy. Aby se vyhnuli výkopu u chodníku, vyšlapávají si chodci cestičku sněhem. Stejně jako Klíma, ani oni se vnějším podmínkám nedokážou vzepřít. Raději se jim podřizují. Obětí neschopnosti převzít zodpovědnost za zbabělost přitom není jenom Klíma. Na jeho morální selhání doplácí také druzí, zejména Klára, čímž Bočan s Juráčkem jako jedni z prvních otevřeli v šedesátých letech velmi relevantní téma spoluzodpovědnosti intelektuála za mravní úpadek společnosti. V podání Jana Kačera připomíná Klíma zklamané mastroiannovské intelektuály, dobrovolně izolované od ostatních, což lze vysledovat především v okamžicích jednání uličního výboru. Soudruhu Klímo, co vy si vůbec myslíte o ženách? Nic. Toto jemné a svým způsobem vtipné pozorování každodenní rutiny, sousedství, kde každý ví o každém všechno, rozehrává řadu strun – od sebeironie a smutku až po trapnost, karikaturu, absurdnost, chaos, prázdnotu a entropii. Tím, co potom spojuje Kunderu, Bočana a Klímu s námi, je otázka, jak se chovat slušně mezi špatnými lidmi, jak se vypořádat s dvojím metrem morálky a s poznáním, že lidé jsou vlci. (11.02.2018)

Pozorujúc neveľmi početnú kunderovskú filmografiu, zdá sa, že Bočanovo (a Juráčkovo) NIKDO SE NEBUDE SMÁT je nielen prvou, ale aj dodnes najlepšou adaptáciou tohoto svetoznámeho spisovateľa. V porovnaní s ŽERTEM nie je totiž ako adaptácia poviedky taká skratkovitá a k pôvodnej látke aj pridáva niečo vlastné, rýdzo filmové a nadčasové, čo sa napríklad samotnému Kunderovi pri písaní scenára k JÁ, TRUCHLIVÝ BŮH, nepodarilo... (15.12.2019)