Otec

Nejúspěšnější divadelní hrou tvůrce Floriana Zellera je Le Père. Divadelní drama z roku 2014, která pojednává o muži se zhoršující demencí posbírala mnoho divadelních ocenění a mnoho jí bere jako nejuznávanější divadelní představení uplynulé dekády. Zellerova hra se v roce 2015 dočkala filmové adaptace v podobě snímku Floride, nyní se ovšem sám Zeller rozhodl svou hru převést do filmové podoby jako svůj režijní filmový debut. Hlavních rolí muže trpícího demencí a jeho dcery se zhostili Anthony Hopkins a Olivia Colman a film je aktuálně i držitelem několika nominací na následující ročník Oscarů. A to naprostým právem. The Father bude moc v následujících letech fungovat jako ideální příklad toho, jak zadaptovat divadelní hru. Samotný film má štěstí nejspíše v tom, že jeho filmovou adaptaci točil člověk, který vytvořil předlohu. Většina divadelních her jsou v podstatě komorní záležitostí, které se z velké části odehrávají pouze na jedné lokaci a jsou především o dialozích. Mezi divadlem a filmem je obrovský rozdíl, přičemž se člověk mohl snadno obávat, zda Zeller svůj přechod zvládne. A je skvělé vidět, že Zellerovi skutečně nedělá problém natočit skvostný celovečerní film. The Father je příběhem, který se odehrává z pohledu nemocného člověka. Člověka, který nepoznává své blízké a svůj byt. Člověka, který má své nejlepší časy skutečně za sebou. Člověka, který si časem nebude pamatovat už vůbec nic. Anthony Hopkins předvádí jeden ze svých nejsilnějších hereckých výkonů ve své kariéře, což už u někoho jako Anthony Hopkins něco znamená. Hopkinsovi by tu demenci člověk snad skutečně věřil a to jen dokazuje, jak silný jeho výkon je. Ztvárnění Anthonyho Anthony Hopkinsem je jeden z nejsilnějších hereckých hereckých výkonů uplynulého roku a už dlouho jsem neměl pocit, že by Anthony Hopkins patřil mezi mé nejoblíbenější herce právem. Hopkinsovi už je sice 83 let, přesto doufám, že se do hereckého důchodu jen tak nevydá. Zcela očividně na to totiž pořád má. Kromě Hopkinse je ovšem film také plný dalších výrazných a bravurních hereckých výkonů. Kromě Rufuse Sewella, Imogen Potts nebo Marka Gatisse je pochopitelně nejvýraznější Olivia Colman. Jedna z nejtalentovanějších britských hereček současnosti je jako Anthonyho dcera Anne jednoduše dokonalá a osobně tipuju, že po Favoritce získá dalšího Oscara, protože je jednoduše skvělá. Dynamický vztah mezi nemocným otcem a dcerou je díky herecké chemii s Hopkinsem skutečně silný a Colman po vzoru Hopkinse předvádí jeden ze svých životních výkonů. The Father působí jako film, jehož tvůrce očividně má vizi. I díky tomu, že Zeller napsal divadelní předlohu dost dobře ví, jak divadelní námět převést do zcela jinak fungující filmové podoby. The Father je sice komorní záležitostí, která vzniká dle komorní knižní předlohy, automaticky to ale neznamená, že by film vypadal divadelně. Zeller si uvědomuje, že se s filmovými herci musí pracovat tak trochu jinak než s těmi divadelními a i díky tomu to tolik funguje. Dokazuje se, že Zeller přesně věděl, jak herce vést a díky pochopitelné znalosti divadelní předlohy moc dobře věděl, co od herců v tomto podání chce. Zároveň The Father zaujme vizuálem. Kamera Bena Smitharda je výrazná a chvílemi skutečně dynamičtější, než by člověk čekal. I díky ní The Father funguje jako sonda do duše nemocného člověka. Především je ale The Father skutečně depresivní podívanou, kdy je velmi smutné pozorovat hlavního hrdinu v jeho mentální formě. Formě, kdy mu snaha o pomoc od rodiny i blízkých připadá jako dýka do zad a kdy zapomněl důležité události v uplynulých letech. Samotné finále je poté emocionálním gejzírem, které dokazuje, že tohle obtížné téma je skutečně zpracované s neskutečnou silou a především je před ním důležité dbát na každý detail v dialozích. Ve finále totiž do sebe zapadne mozaika, která tragičnosti Anthonyho poslední fáze života přidává ještě o něco navíc. A osobně jsem to Zellerově scénáři (se kterým pomáhal Christopher Hampton) a tvůrčímu podání sežral i s navijákem. I proto, že z vlastních zážitků vím, jak těžké je žít s blízkým člověkem, který trpí demencí a z The Father jsem cítil, že jde o realistické ztvárnění téhle obtížné životní situace. Což je dokonalé i smutné zároveň. The Father možná nepatří mezi žhavé oscarové kandidáty, přesto ho osobně řadím mezi nejlepší filmy minulého roku. A to nejen díky hereckým výkonům Hopkinse a Colman, ale také díky výraznému tvůrčímu uchopení a především skutečnému tahu na branku. Zeller má nyní slušně nakročeno k tomu, aby byl krom jednoho z nejuznávanějších divadelních autorů také jeden z nejvýraznějších vycházejících režisérů současnosti. Výtečná podívaná....... (03.04.2021) (méně) (více)