Na veliké řece

Bartoška se vysmál lidské pověrčivosti a "zažehl světlo rozumu", budiž. Že se tak zákonitě musí stát, stejně jako identita "Vládce údolí" je však jasné každému, kdo kdy slyšel nějaký příběh. K čekanému konci se navíc film proplétá estetikou pionýrského tábora hrajícího si na pravěk (jak jsem zmínil v komentáři k prvnímu dílu) a vlastně má i podobnou dramatickou výstavbu jako táborová bojovka. Účastníky by to asi bavilo, ale radovat se z vypárvění pak mohou jen sami mezi sebou. Přiřazení pozbytí lásky za účelem nalezení nové je možná jak ze života, ale určitě ne jak z umění. (29.09.2009)

No takhle, ono si to asi čtyři kousky tak úplně zase nezaslouží, ale... mám hrozně rád Štorchovy knížky (přesněji řečeno, měl jsem, jako malý), a taky filmů z tohohle období se moc netočí (teda, moc... netočí se žádný). Příběh je tu nekomplikovanej, jako byl ostatně život tehdy. Přijdeš, dáš krávu, dostaneš ženu, tu ti unesou, tak si pro ni jdeš, ne? Odbočka s divousem taky dobrá. Nejlepší scéna je ke konci, jak tam celý kmen skáče kolem stromu a do toho jedou bubny Liškovo techno. Jediný, co mě trochu zarazilo, je, že jak Bartoškova tvář, tak těla pravěkých žen jsou hladce oholena. Ale nakonec, možné to je (pazourky na to měli a třeba Egypťani se taky holili). (08.10.2019)

Zatímco první díl Osada havranů měla jakous takous snahu o pravěk, vizuál druhého dílu připomíná pravěk asi  toliko jako večerníček O človíčkovi, nebo filmy o pionýrských táborech. Děj ještě celkem ujde, ovšem zpracování šlo výrazně dolů. Pravěcí lidé tu místy připomínají série o Kanibalech... Jediným kladem dílu je záhadný netvor z údolí rybářů, pamatuju si, že jako malej harant jsem byl podělanej strachy, když se netvor blížil k Osfaldovce.  Hudba Zdendy Lišků bejvá povětšinou geniální, takže zdejší syntezátorový hnus, k pravěku se naprosto nehodící, jsem naprosto nepochopil a neskutečně mě to iritovalo. Velké mínus je malý prostor pro náčelníka Havrana... (11.11.2021)

Tohle není Boj o oheň, nýbrž čistá sedmdesátá léta. Projekt zjevně provázely didaktické ambice - na scéně, architektuře a některých artefaktech, jimiž se kamera na úkor tempa vyprávění fetišisticky věnuje, je znát práce lidí, kteří stran historické věrohodnosti nebyli úplně mimo. S ohledem na diváckou přívětivost byly ale věrohodnosti stanoveny jasné, relativně úzké hranice: Sokolí oko Jiřího Bartošky je vyvoněný, zjemnělý a oholený metrosexuál s dobovým paťourem. Pralidé defilují v rákosí s kožených modelech od Teodora Pištěka, k popukání je sledovat něco jako Balet československé televize (v čele s Ljubou Skořepovou) křepčit okolo totemu. Nemenší haluz představuje soundtrack Zdeňka Lišky, který zní zajímavě, ale do autenticity se trefuje asi jako do androše Bičem Božím. Tímto oslím můstkem se dostávám ke hluboké ideologické stopě. Hlavní hrdina je nejen šlechetný, uvědomělý materialista, ale i vůbec daleko před mytickým myšlením své doby. Muselo dojít i na očerňování prehistorické buržoazie; ideologové nedbali, že měla v době bronzové kladnou historickou úlohu před sebou. Bizár. (23.10.2015)

Celá tahle pravěká trilogie se docela vydařila, i když je jasné, že je určena především mladším divákům. Když jsem coby nedopělé mládě tyhle filmy hltal, naprosto mě fascinoval "akční hrdina" Jiří Bartoška. Ta fascinace samozřejmě s dospělostí pominula, ale své kouzlo má tento film, ale i zbývající dva ze série až dodnes. (01.10.2002)