Vracenky

Neprávem polozapomenutý film. Patálie se žákovskou knížkou a hrozba polepšovny - to je jen pár stínů, které visí nad malým Honzou Donosilem, jehož největším problémem ale je, že prožívá své dětství v padesátých letech v Československu. Vtipné, ale i dramaticky mrazivé. Prosba na všechny pedagogy - promítejte to při hodinách novodobého dějepisu. (07.04.2010)

Pro mne mnohem lepší než Obecná škola. Vracenky, ač širokou veřejností dosud neobjevené, jsou opravdu oním "zapadlým klenotem". Film má jasně danou strukturu, suverénní režii a scénář se neuchyluje ke zmatenému poskakování okolo ohně - stěžejního tématu, ale ví co chce říct a jak to chce říct. Je vtipný - ale nestylizuje se do sebeparodie, je posmutnělý - ale nehraje si na tragédii. Navíc je zde v dokonalé souhře Šustova krásná hudba a neméně dobrá černobílá kamera, kolem a kolem z toho vychází perfektně zvládnutý film, jakých v porevoluční kinematografii opravdu není mnoho. (17.11.2011)

Pozoruhodný film, o jehož existenci jsem neměl ani tušení. Jedná se o mimořádně zdařilý pokus zachytit začátek padesátých let 20. století očima páťáka. Velmi přesvědčivě na mě působil zmatek Jana Domnosila, když se obracel o pomoc zpočátku k Bohu, později k Leninovi. Obdivuhodné je i to, že film období budování socializmu jen slepě nekritizuje, ale právě na matce Honzy a Petrušky ukazuje, že existovali i opravdu přesvědčení lidé. Ale abych jen nechválil. Zjistil jsem, že tento film dnešní mládeži bohužel nic moc neříká. Pořádně nevědí, kdo to byli a jak vypadali Lenin, Stalin, Gottwald nebo Slánský. Film má bohužel i své nedostatky. Nechci na ně upozorňovat nějak obšírně, protože si jich jistě všiml každý pozorný divák. Uvedu tedy stručně jen čtyři. Ve filmu se vyskytuje státovka v hodnotě 5 Kčs ještě za života Klementa Gottwalda. Gottwald zemřel 14. března 1953, ale jmenovaná státovka byla v oběhu až od 1. června 1953. Klikový hřídel kradlo sedm dětí, do sběrny s ním však dorazilo dětí pouze šest a také jen šest jich bylo předvoláno k řediteli školy. Hmotnost klikového hřídele byla 415 kg. To znamená, že když s hřídelem děti manipulovaly, muselo každé z nich nést téměř 59, potažmo 69 kg, což je víc než nereálné. Honzík se ve filmu mnohokrát objeví v tzv. švédské košili (švédce). Tyto košile se však v Československu objevily nejdřív na konci 50. let. Na začátku každé hodiny náboženství, která probíhala ve třídě, pověsil katecheta do třídy kříž tak, aby byl po celou hodinu dětem na očích. Ve filmu jsem ho ve třídě neviděl. (čtvrtek 15.10.2009) (15.10.2009)

Zachycení atmosféry začátku padesátých let se Janu Schmidtovi podařilo zachytit bezvadně i díky černobílé kameře Jiřího Krejčíka mladšího. Chvílemi se styl vyprávění a komentování různých situací hlavním dětským představitelem hodně přibližuje poetice Karla Kachyni. Správné vyvážení humoru s dramatem funguje výborně. A jako výpověď z doby komunismu a jeho vládnutí bez nějakého přikrášlení je téměř archívní. Filmem prostupují i originální záběry, které dokumentovaly tehdejší dění v Československu a v Rusku. Neocenitelně jsou do příběhu zakomponovány politické procesy, nebo naivní budovatelská maminka hlavního hrdiny a její reakcionářský přítel. Zajímavou roličku zpívajícího svazáka si zahrál nynější filmový historik Pavel Taussig. Tenhle film by neměl zapadnout a spoustě dnešním lidem volící komunisty by prospěl ho nejednou vidět. Podobný film jsou Blázni a děvčátka, který natočil Karel Kachyňa o rok dříve, než Vracenky. (25.12.2018)

Je velmi zvláštní, že film působí mnohem mnohem starší. To není obvyklý způsob natáčení filmů. Až podle určitých herců zjistíte, že je to opravdu z roku 1990. Nejdřív jsem z toho byla rozpačitá, ale humor mě dostal, jemný, nenápadný ale dokonale ironický, který vás fakt rozesměje. Herecké výkony sice nejsou tak úžasné, ale to plně nahrazuje děj. Taky se mi moc líbilo, vidět svět z hlediska "normálně" zlobivého kluka, který ale rodičům připadá na polepšovnu. Zlobit se přece musí, jinak by ten život byla hrozná nuda!:) (04.11.2012)