Vracenky

Ne, toto skutečně není film ze 60tých let. J. Schmidt jen otočil číslovku, a započal novou vlnu 90tých let, která ovšem byla jen takovou vlnkou. Bůh či Stalin? Rus nebo Američan? Dětské vnímání let 50tých, se od vnímání dospělého vlastně ani moc neliší, možná až na dětské hry a fantazie, jinak jsou oba pohledy stejně naivní. Budovatelské nadšení se mění v nejistotu zítřka a následně v silné prozření, které ujistí malé i velké, že šťastná budoucnost je skutečně jen a jen v nás. Nejspíše asi filmový vrchol Jana Schmidta, má v sobě až neuvěřitelně silný kontrast. Téma lepší budoucnosti pro všechny, je na začátku 90tých let více než trefné. Bohužel 23 let poté už jsme i my zažili své kapitalistické prozření. Na rok výroby naprosto jedinečné pojetí. (25.05.2013)

Mimoriadne pôsobivý príbeh 10 ročného chlapca, ktorý vyrastá v ťažkom období stalinizmu 50. rokov. V dobe zmanipulovaných politických procesov, teroru a strachu. Filmu prospieva čiernobiely obraz a silný zážitok z filmu podtrhujú aj civilné herecké výkony jednotlivých hercov. Hlavne Oldřich Navrátil tu priamo exceluje. Neprávom zabudnutý filmový klenot. (05.07.2018)

50. léta očima dítěte. Další ze skvělých filmů těsně po sametové revoluci, u nějž je škoda, že dost zapadl. Nemyslím si přitom, že jde o dětský film, ve smyslu filmu pro děti, spíše o film o dětech na pozadí šílené doby v komunistickém Československu. Tu zde dokumentují nejen vybrané archivní záběry z československého filmového týdeníku, ale jsme s ní konfrontováni v každodenní realitě, kterou Honzík se svou maminkou, sestřičkou a svými kamarády prožívají. Pro mě osobně jedny z nejzajímavějších byly scény spojené s procesem s Rudolfem Slánským (např. přelepování či vytrhávání stránek z učebnic). Ten přitom Honzíkovu rodinu zasáhl i dost osobně. Trošku škoda, že nebylo podáno bližší vysvětlení, jak se z toho Honzíkova maminka nakonec dostala. Samotná zmínka o příslušníkovi StB vyvolává spíše otazníky a nenaplněnou zvědavost. Ale chápu, že pokud má být příběh skutečně vyprávěn očima dítěte, víc se prostě asi ani člověk dozvědět nemůže. (11.03.2017)

4* jedná se neprávem o neznámý český film, který by si zasloužil určitě větší pozornost a nechápu, že se nereprízuje v televizích jako jiné známé komedie, protože by mezi nimi určitě nezapadl. Sice to není přímo komedie, ale těch momentů, které vám vykreslí úsměv na tváři není málo. Výběr exteriérů i černobílá forma určitě napomáhá větší autenticitě snímku, stejně jako významné archivní záběry ze stavby Stalinova pomníku v Praze, které jsem předtím nikdy neviděl. Herecké obsazení je dostatečné a přijde mi, že v dětských rolích jsou přirozenější než jejich dospělí kolegové. Příběh funguje, ale možná přehnané uličnictví synátora zbytečně přebíjí význam všech těch hrůz, co v průběhu napáchali komunisti. A poslední výtka je k postsynchronu, který mohl být mnohem lepší. Čtyři hvězdičky jsou však jisté a nezbývá než doporučovat a rozšiřovat obzory hlavně mladým. [ PŘÍBĚH: 1 /// SMYSL: 3 /// ATMOSFÉRA: 1 /// TEMPO: 1 /// ORIGINALITA: 3 /// NÁLADA: 1+ /// ART: 0 /// STYL: 2 /// CASTING: 2 (3*MAX) ] (26.06.2024)

Iba včera som písal o svojej precitlivenosti na historické reálie, ak sa týkajú doby, v ktorej som žil, a deň po vydarenom PF 77 som mal možnosť vidieť ďalší film, ktorý ma prekvapil a potešil. Vracenky sú málo známym, ale veľmi vydareným retro filmom, ktorý upúta nielen čudným názvom. Dobrým nápadom bolo pozrieť sa na zlé obdobie našich dejín optikou desaťročného chlapca a ešte lepším nakrútiť film ako čiernobiely. Potom už stačilo dohliadnuť na to, aby štyridsaťročný odstup od zobrazovaného obdobia nebol viditeľný a výnimočný film bol na svete. (17.12.2011)